Kvete mi bodlák na podlaze, roste mi trní na okénku,

zarůstá cesta k naší brance, zakryla mlha šedé skály.

Smutné jsou moje dny a noci, nechce mě milý za milenku,

srdíčko mé mi žalem puká, že jsme se spolu rozhněvali.

Slunce už mě víc nezahřeje, skřivani pro mě nezpívají,

po šťovíku a po pelyňku v studánce mi teď voda chutná.

Nepoznám více, jaké je to, když se dva lidé rádi mají,

úsměv se ztratí z mojí tváře, navždy už budu jenom smutná.

Nedozví se můj milovaný, jak moc si přeji usmíření,

jak trápena jsem vzpomínkami a stýská se mi po objetí.

Po noci ráno přicházívá, pro mě však žádná šance není,

neprožiji s ním život celý, nebudu matkou jeho dětí.

Ať den je světlem prozářený anebo venku noc je tmavá,

prorůstá bodlák mojí duší a srdce mé mi probodává.