Smutek v srdci dívka nosí, protože ji život spálil,

osud k ní byl nelítostný, smrt jí loni chlapce vzala.

V dešti, větru venku stojí a jak stesk jí duši zalil,

jeho jméno silným hlasem do vichřice zavolala.

Svět na chvíli zastavil se, sotva dozněl výkřik její,

vítr náhle sílu ztrácí, jako když ke konci spěje...

Jak ten nečas pokračuje, divné věci se pak dějí,

závrať dívky zmocňuje se, celičká se rozechvěje.

V bouři slyší svoje jméno, z věčnosti ji chlapec volá,

a s každým tím zavoláním vnímá svůj žal stále méně.

Nyní ví, že síla lásky i hranici smrti zdolá,

před chvílí jí tekly slzy, teď se směje uvolněně.

A když vichr jejich hlasy do jednoho hlasu scelí,

v záři blesků oba křičí: "Nás dva nikdo nerozdělí!"