U branky zvoníš, přitom vnímáš na sobě její oko bdělé,

pozoruje tě za záclonou jak bílá myška hroznýše.

Neotevře ti, místo toho zaleze zpátky do postele,

a další výlev beznaděje do deníku si zapíše.

Myslí, že za svou bezvýznamnost osudu denně platí splátku,

dny těžké rychle přibývají, kdy sotva vstát se přinutí.

Žiletku v ruce často mívá, bere ji jako kamarádku,

do velkých akcí nepouští se, jsou to jen drobná říznutí.

Připadá si jak moucha slabá, budoucnost je jak pavučina;

lepkavá síť, co obtáčí ji, nepůjde nikdy odstranit.

Sepjaté dlaně úpěnlivě v naději občas k nebi vzpíná,

na světě ale není síla, která ji může zachránit.

Do svého světa nepustí tě, marně se snažíš vstoupit dál.

Duši má navždy uzavřenou, dokonce Pán Bůh už to vzdal.