Nemám příliš dobrou pověst, všichni se mi vyhýbají,

moc se ve mně nevyznají, prý jsem divný, říkají.

Příbuzní a psychiatři pravdu o mém stavu tají:

žijí ve mně čtyři lidé, navzájem se neznají.

Celý den se překřikují, soupeří a nenávidí,

každý z nich má svoje jméno a své vlastní záliby.

V různé době různí lidé jedinou tvář vždycky vidí,

jednou je jim sympatická, příště se jim nelíbí.

Kdo to neví, ten je zmaten, že mě náhle nepoznává,

nevím, kým jsem doopravdy, už to skoro neřídím.

Pokouším se zjistit předem, co kdo vlastně očekává,

jednu tvář pak vyberu si, ostatní tři odklidím.

Ať už tihle čtyři lidé mlčí či dělají scény,

pokaždé je ve mně někdo, kdo se cítí ošizený.

Máš depku a jsi na dně? Říkáš: co ještě tady?

O tom, jak všechno skončit, zkoušel jsi přemýšlet?

Jen v našem pavilonu dostaneš dobré rady,

jakou cestou se vydat, až omrzí tě svět.

S hlavou v oprátce tělo moc dlouho sebou škubá,

puštěný plyn zas může způsobit explozi.

Na rozervané srdce je lepší prášků tuba,

pokud se dobře schováš, vzkříšení nehrozí.

S kamenem kolem krku když do rybníka skočíš,

jakmile vdechneš vodu, těžko se sundavá.

Jistotu celkem získáš, když břitvu v žíle smočíš,

čím hlouběji kdo řízne, tím spíše vyhrává.

Žádná z popsaných metod nás jen tak nepoleká,

hned, jak nás pustí domů, další pokus nás čeká.

Za mříží na okně je bílá záclona,

za bílou záclonou je říše ticha,

v ní změna převratná nikdy se nekoná,

netečná dívka tam do ticha dýchá.

Ze svého režimu málokdy vybočí,

občas se probere, jen na chvilenku,

zvedne se z postele a k oknu přikročí,

lhostejně dívá se na svět tam venku.

Život jí před léty dal zámek na ústa,

hledí a nevnímá to, jak čas chvátá.

Pyžamo ústavní k tělu jí přirůstá,

je s tímhle pokojem navěky spjatá.

Oči má bez jiskry v zimě i v létě,

žije si vedle nás ve vlastním světě.

Ze všech barev nejraděj mám červenou, světlou i tmavou,

pokouší mou představivost, mají dravou energii,

ihned scény expresivní začnou se mi honit hlavou,

bílé plátno, štětec v ruce...vnímám v tu chvíli, že žiji.

Krev, která mi v těle proudí, používám na obrazy,

je to moje rozhodnutí, toužím v nich mít něco svého.

Vytvářím tím scenérie, ze kterých pak lidi mrazí,

cítí, že jsem do nich vložil cosi velmi skutečného.

Nosím v sobě duši tvůrce, co se vždycky nějak vzchopí,

přijmout to, jak projevím se, pro ostatní snadné není.

Proč si vlastně řežu žíly, zřejmě nikdo nepochopí,

zavřeli mě do ústavu, nechtějí znát vysvětlení.

I v místnosti polstrované pár nápadů ještě zbylo,

až si jednou protnu tepnu, vytvořím mistrovské dílo.

V pokoji číslo třicet pět v psychiatrické léčebně,

mrtvý klid bývá většinou, jen občas odtud zazní křik.

Po dívce jménem Annabel mužský hlas volá toužebně,

nic tím však vůbec nechce říct, už je to jenom pouhý zvyk.

Byl příliš dlouho strašně sám, tak stvořil si svůj vlastní svět,

a v mysli přízrak sestavil z veškerých dívek, co kdy chtěl.

Zvykl si velmi důvěrně po večerech s ním vyprávět,

vroucně tu bytost miloval a dal jí jméno Annabel.

Objímal ji a mluvil s ní i na všech místech veřejných,

ta přítelkyně fiktivní pak přerostla mu přes hlavu.

Každý den, každou minutu poslouchal její pláč a smích,

lidem tím trnem v očích byl, nakonec skončil v ústavu.

Do letargie upadl, když lékařka mu sdělila,

že nikdy žádná Annabel ve skutečnosti nebyla...

Bolest pro ni stala se pravidelným námětem,

četné jizvy na rukou nejlepším jsou dokladem.

Jsou to malá vítězství nad smrtí a nad světem,

mementa, co v nouzi ji občas chrání před pádem.

Nosí dlouhé rukávy, aby ruku zakryla,

ranami je pokrytá od zápěstí po paži,

všude tam, kam žiletka do kůže se zaryla,

vždycky, když si myslela, že na světě překáží.

Za ta léta zvykla si, nikdy ji to nebolí,

při každém tom říznutí má spíš pocit úlevy.

Když ti duši drtí svět, tak se hodí cokoli,

lidem je to lhostejné, to už dávno dobře ví.

Ke svým ranám hlásí se a na nic si nehraje,

trochu za ně stydí se, trochu na ně pyšná je.

Včera, když jsem šel za tebou a stoupal vzhůru po schodech,

potkal jsem tvoje démony, šli pěkně v řadě dolů.

Největší z nich mi pověděl, že dali ti čas na oddech,

a nechají tě chvíli být, ať můžeme být spolu.

Měla jsi úsměv na tváři, to už jsem dlouho nezažil,

přesto od mého příchodu uběhl moment krátký,

než napadla tě divná věc: řekla jsi, zda bych nezvážil,

že s démony se spřátelím... zavolalas je zpátky.

Bez zaklepání vešli dál a začali si s tebou hrát,

zlomyslně se tvářili, viděl jsem, jak je baví,

když najevo ti dávají, že můžeš s nimi počítat

pro další noci bezesné a pro hraniční stavy.

Neměl jsem vůbec náladu na tvé morbidní šprýmy,

domů jsem raděj odešel, pryč za démony svými.

Mám strach, že je mi souzeno stát se obětí zločinu,

říkají, že jsem v bezpečí, já tomu ale nevěřím.

Tuším, že po mně někdo jde, ačkoliv neznám příčinu,

nechci pasivně vyčkávat a proto první udeřím.

Až příliš často stává se to, že mě kdosi sleduje,

denně tak zkouším uniknout tomu, kdo má mě v hledáčku.

Nikoho sice nevidím, já však vím dobře, že tu je,

temným koutům se vyhýbám a v kapse nosím bouchačku.

Jsem na pokraji zhroucení a odmítám dál takhle žít,

musím to nějak vyřešit, dříve než z toho zešílím.

Pátrám ve tvářích okolo po tom, kdo chce mi ublížit,

nevím, kdo z nich to vlastně je, raději všechny postřílím.

I když mě potom odsoudí, bude to dobré řešení,

a na samotce získám klid, ať v blázinci či vězení.

Mým blízkým je má diagnóza známá,

někdy jsem v klidu, jindy je to síla.

Se svojí schízou nikdy nejsem sama,

i když bych občas radši sama byla.

Ve dne i v noci slyším hlasy v hlavě,

a vůbec nevím, který z nich mi patří.

Dost lidí na mě hledí pohrdavě,

vážně mě berou jenom psychiatři.

V pohodě bývám, když se dobře snese

několik duší spolu v jednom těle.

Jakmile ale něco ve mně hne se,

každá pak hledá svého majitele.

Chci-li mít klid, tak stačí vzít si prášky,

vyženou z hlavy sestřičky i brášky.

Jeden známý všeho je schopen bez váhání,

toho žádná šílenost jen tak nezaskočí.

Rád by ještě splnil si jedno zvláštní přání:

vždycky toužil zavařit kompot z lidských očí.

Byla by to pochoutka vizuální čistě,

chtěl by mít v tom kompotu nejmíň třicet bulev,

v jednom ale jasno má, přeje si je jistě

z obličejů vydlabat zlodějů a kurev.

Kompot navždy zůstal by s uzavřeným víčkem,

jako symbol by ho bral, mezi světy předěl.

Večery by při lampě trávil nad čajíčkem,

hříšníkům by do očí dlouze přes sklo hleděl.

V klidu prosím zůstaňte, jsou to jenom řeči,

neboť roků několik je v ústavní péči.

Zločin, ten hrůzu vyvolá, leč statistiky říkají,

kolik žen bývá vzrušeno a zalyká se blahem,

vždy, jakmile si představí před spaním v noci potají,

že ocitly se v posteli se sériovým vrahem.

V tom snění mají jistotu, že právě ony přežijí

setkání s šelmou bezcitnou, co smrtelné má cíle,

a s romantikou perverzní své srdce dají bestii,

co utře ruce od krve a usmívá se mile.

Je těžké nějak pochopit, co jejich touhy ovládá,

zda adrenalin řídí je či něco v podvědomí.

Možná je těší pozornost, která pak na ně dopadá,

anebo cítí vzrušení, když muž jim vůli zlomí.

Snad chtějí v srdci navázat spojení s peklem přímé,

snad zvíře v sobě probouzí, které v nich tajně dříme.

U branky zvoníš, přitom vnímáš na sobě její oko bdělé,

pozoruje tě za záclonou jak bílá myška hroznýše.

Neotevře ti, místo toho zaleze zpátky do postele,

a další výlev beznaděje do deníku si zapíše.

Myslí, že za svou bezvýznamnost osudu denně platí splátku,

dny těžké rychle přibývají, kdy sotva vstát se přinutí.

Žiletku v ruce často mívá, bere ji jako kamarádku,

do velkých akcí nepouští se, jsou to jen drobná říznutí.

Připadá si jak moucha slabá, budoucnost je jak pavučina;

lepkavá síť, co obtáčí ji, nepůjde nikdy odstranit.

Sepjaté dlaně úpěnlivě v naději občas k nebi vzpíná,

na světě ale není síla, která ji může zachránit.

Do svého světa nepustí tě, marně se snažíš vstoupit dál.

Duši má navždy uzavřenou, dokonce Pán Bůh už to vzdal.

Skrz prsty se na tebe běžní lidé dívají,

kašleš na ně, hrdá jsi na všechny své chyby.

Děláš s chutí veřejně, co ostatní potají.

Ty jsi vážně šílená a mně se to líbí.

Nosíš natruc konvencím neobvyklé obleky,

chceš se lišit od davu vždycky v každém směru.

Každého vždy překvapí tvoje rychlé útěky.

Ty jsi vážně šílená a já ti to žeru.

Sbíráš zvláštní zážitky a nemáš jich nikdy dost,

bereš jako hlouposti vše, co druzí řeší,

skočíš klidně do prázdna, prostě jen tak pro radost...

Ty jsi vážně šílená a mě to fakt těší.

Nejspíš jsme se pod stejnou hvězdou narodili,

já jsem také šílený, tak spojme své síly.

Jednou jí řekl jistý kluk, že má rád holky štíhlejší,

od těch dob tělo nesnáší, upadlo u ní v nemilost.

Že bude útlá jako laň, tím sama sebe konejší,

její vyhublá postava je žádné maso, samá kost.

Chuť k jídlu pouze předstírá, co sní, to ihned vyzvrací.

Matka má jisté tušení, chybí jí ale důkazy.

Kamarádkám i příbuzným před očima se vytrácí,

čím dál tím více nápadně řítí se někam do zkázy.

Cítí se v pasti chycená, takhle je to už druhý rok,

hroutí se sama do sebe jako vadnoucí květina.

Toho, kdo znal ji před rokem, čeká dnes nepříjemný šok:

z dívky, co hezká zdála se, je hvězda, která zhasíná.

Umře, pokud včas nepozná to, jakou cenu zaplatí;

vždy s každým kilem ztraceným část duše též se vytratí...

Napsala jsi mi vyznání, sliby, plány i výčitky,

poctivě jsem je pročítal, snažil jsem se tě chápat.

Bohužel jsem si vůbec nic nevybral ze tvé nabídky,

nad tou hromádkou papírů dostal jsem ale nápad.

Vzal jsem si nůžky do ruky, dopisy vložil do dlaně,

pečlivě jsem je rozstříhal na velmi malé dílky,

pak jsem je smíchal s jogurtem do pěkně syté snídaně,

a vše, co jsi mi poslala, spolykal během chvilky.

Asi bys hořce plakala, kdybys mě při tom viděla,

nejspíš bys psát hned začala další dojemné řádky.

Klidně piš celé romány, se mnou to však nic nedělá,

my dva jsme spolu skončili a čas nevrátíš zpátky.

I když ti to tak připadá, necítím k tobě nenávist,

snědl jsem jen tvé dopisy, prostě jsem je už nechtěl číst.

Na jasném nebi plném hvězd magický měsíc svítí,

do svého cíle dorazil, pustí si dneska žilou.

Je úplněk, na jednu noc začíná lunobití,

co jindy v hloubce skrývá se, propukne s plnou silou.

Flegmatici se rozzuří a mají tváře říčné,

psi vyjí jako zběsilí, nádory v tělech bují,

po střechách domů běhají postavy náměsíčné,

v obvykle chladných postelích dnes vášně explodují.

V myslích nejtěžších zločinců rodí se hrůzné plány,

v chatrčích čtvrtí chudinských poteče krev a vodka,

v šílencích luna prolomí ty nejtajnější brány,

nelidským řevem vyděsí každého, kdo je potká.

K ránu, když všechno utichne a den se ujme vlády,

tak černá auta stovky těl svážejí na hromady.