Den směřuje ke kolapsu, každý domů kvapem míří,

když se slunce s námi loučí, být venku se nevyplácí,

opozdilcům nad hlavami temná křídla vzduchem víří,

se soumrakem přilétají strašidelní černí ptáci.

Po stovkách až po tisících potemnělým nebem plují,

dívají se na svět dole hladově jak na mršinu.

Sebemenší kousek světla svými těly zastiňují,

instinkty jim jasně velí vyhubit tu lidskou špínu.

Spatří-li tě na ulici, v hejnu rychle zaútočí,

jako kořist obklopí tě, přidusí tě tmavým peřím.

Život se ti v peklo změní, zbyde ti jen prázdno v očích,

naplní tě beznadějí dřív, než dojdeš k prvním dveřím.

Na duši ti vrhnou stíny, rozklovou tvé odhodlání,

budeš tápat ve tmách vnitřních, než tě spasí světlo ranní.