V rámci svých dlouhých diskuzí též o smrti se bavili,

oba současně dostali nápad děsný i hravý:

aby smrt více osobně poznali aspoň na chvíli,

tak do kostnice vloudí se a noc tam spolu stráví.

Obklopily je ze všech stran sto lebek, kostí tisíce,

v tlumeném světle baterky hleděli dlouze na ně,

a ona tiše pravila, třásla se přitom velice:

"Já vnímám tvoji smrtelnost, i když máš teplé dlaně."

Pevně se k sobě přitiskli a ve skrčené pozici

navzájem potmě na těle kosti si ohmatali.

Bylo jim mnohem milejší po smrti skončit v kostnici,

než představa, že oba je na popel v peci spálí.

V paměti mají vyryto, co jednou se z nich stane,

a často se teď vídají jak kostry ohlodané.