U brány marnosti, na hraně, na okraji,

tam, kde už navždycky svítí jen světlo matné,

zapadlí ve sněhu stařečci vzpomínají

na teplo sluneční, na věci nenávratné.

Na břehu života hlasitě dívka vzlyká,

stále si promítá, jak moc jí ublížili.

Přání vše ukončit jak bomba v duši tiká,

dál už to nezvládne, tak přeřízne si žíly.

Všechno se rozpadá a míří do ztracena,

čas drápy zatíná, květiny kolem vadnou,

a každé svítání je rána otevřená,

a hvězdy pro štěstí už nikdy nedopadnou.

Život je mrazivý jak první závan zimy,

jak dotek poslední milenců v Osvětimi.