Hodného mám chlapce ráda, z chudého je ale rodu,

za jiného, bohatého, rodiče mě provdat chtějí,

nutí mě, ať hlavu skloním a mám místo krve vodu,

lásku čistou, lásku pravou mému srdci nedopřejí.

Osud můj je předem daný, nemohu na to nic říci,

statkář starý, nelaskavý jako ženich pro mě tu je,

ten mi v noci na posteli po svatební veselici

košilečku bílou svlékne a hrubě mě pomiluje.

Chlapec, který zbožňoval mě, ve smutku dny trávit bude,

jeho touha nepomine, nepůjde víc hledat jinou.

Myslet na mě nepřestane, uvidí moji tvář všude,

až mu srdce žalem pukne, pověsí se za dědinou.

Na výročí jeho smrti poslední den v každém máji,

trojspřeží mě vozit bude ke hrobu na lesa kraji.