Ještě slunce nevycházej, ať nemusím do roboty,

z lože se mi vstáti nechce, pěkné sny se mi dnes zdály:

z ciziny jsem nazpět přišel, toulavé jsem vyzul boty,

a v kostele vyzdobeném s mojí milou jsme se brali.

Ve své vísce šedoskalské nebyl už jsem dlouhá léta,

nemohl jsem dále žít tam, kde mi srdce žalem zvadlo.

Domov raděj opustil jsem, do dalekého šel světa,

utrpení do mé duše navždycky se potom vkradlo.

Lásku ze všech nejsilnější osud víc mi nedopřeje,

zda se někdy domů vrátím, na tom už mi nezáleží.

Za vodami, za horami moje milá beze mě je,

její tělo krásné, mladé ve hlíně tam roky leží.

Kapky deště vítr zimní přinesl mi někde z dáli,

to možná v mém rodném místě šedé skály zaplakaly...