Na tvrdé dlažbě ležela, dokořán oči měla,

pod hlavou se jí rozléval pramínek barvy rudé,

jak do krku ji zasáhla jedna zbloudilá střela,

a do té smutné scény křik zazníval kolem všude.

Kráčela s milým okolo, když ozbrojené síly

výstražnou střelbu spustily do lidí na náměstí,

a dívka slabě vykřikla, spadla a její milý

zoufale pouze přihlížel a měl zaťaté pěsti.

Všechno se rychle seběhlo v té nepřehledné vřavě,

jen "je mi zima, miláčku" mu ještě zašeptala.

Ta slova navždy uslyší, bodají jak trn v hlavě,

byla to její poslední, sbohem mu jimi dala.

Večer pak svět se dozvěděl o nepokojích v davu

a něžnou lásku proměnil v jednu kratičkou zprávu.