Do chatrčí uvnitř ghetta, tam, kde chodí děti bosé,

kam nanejvýš každodenně jenom bída zavítá,

jednoho dne přišel svátek, velké štěstí událo se,

přijela tam čtyři auta, měla nápis Charita.

Dětem jídlo rozdávali, také pouzdra s pastelkami,

na každého jedno zbylo, až na malou holčičku.

Smutně stála, nechápala, běžela se zeptat mámy,

ta ji k sobě přivinula, utřela jí slzičku.

Slza se pak vypařila, ocitla se na nebíčku,

v pestrou duhu změnila se a navzdory chudobě

na pár minut celé nebe zazářilo pro holčičku.

Své pastelky měla chvilku alespoň v této podobě.

Tuhle duhu připomeň si, když si myslíš, že máš málo,

je to smutek všech těch dětí, na které se nedostalo.

Má neprůbojnou povahu, k tomu dost kilo nadváhu,

pro všechny děti ve třídě je zdrojem drsné zábavy.

S obsahem její aktovky zasypou celou podlahu,

a když vše zkouší sesbírat, tak kopají ji do hlavy.

Nikdy před nimi nepláče, jenom se plaše usmívá,

považují ji za hloupou, a protože se nebrání,

v možnostech, jak ji potrápit, každý den něco přibývá.

To stádo malých zbabělců čím dál víc teror přehání…

Po škole nikam nechodí, doma se cítí v bezpečí,

a víkendy a prázdniny jsou jako návrat do ráje.

Na konci týdne pokaždé nedělní večer probrečí,

zítra musí jít do školy a ví, že zase prohraje.

Na celém světě nikdo jí pomocnou ruku nepodá,

až její parte uvidíš, tak nebude to náhoda.

Krajina z korby náklaďáku je pestrá, nová, zajímavá,

kravičky, které převážejí, mohou si oči vykoukat.

V řekách průzračná voda teče, zelenější tu roste tráva,

nalevo pláň je prosluněná a vpravo ovocný je sad.

Z té změny dosud nevídané nadšení v jejich myslích plane,

doposud byly zvyklé pouze denně se nechat podojit.

Zvířecí mysl naplňuje poznání zcela nečekané:

než jen na louce v klidu pást se, je možná také jinak žít.

Pocity štěstí zažívají a celou tuhle cestu berou

jako odměnu od člověka za jejich práci na statku.

Všechno se ale rychle ztrácí, když se změněnou atmosférou

intuicí náhle probleskuje, že něco není v pořádku.

A pokud by číst dokázaly, zmocnil by se jich strach a zmatek,

z nápisu, který jasně hlásá, že přijely do městských jatek.

Vzpomínky, vrásky, beznaděj, dolů sklopená závora,

čas se zde skoro zastavil, není tu žádné příště,

pach stáří, sem tam návštěva, občas přítomnost doktora,

to jsou domovy důchodců, ta lidská vrakoviště.

Nikdo tam uvnitř nemluví, všichni jen hledí před sebe,

snaží se pouze zahřívat své unavené kosti.

Neřeší, zda se dostanou do pekla nebo do nebe,

mnohem víc nežli ze smrti mají strach z lhostejnosti.

Vydáni druhým na pospas stařenky jsou i staříci,

málokdo se jich zastane, když zůstali tu sami.

Někteří ani nechápou, že jsou v přestupní stanici,

dřív, než si je čas vyzvedne, živí se vzpomínkami.

V den důchodu se příbuzní shlukují jako larvy,

v jiné dny stává u vchodu jenom vůz černé barvy.

Před zrcadlem ráda modelku vždy dělá,

něco ale nechce nikdy víc obléci:

modrobílé plavky, co na sobě měla,

ve chvíli, kdy táta dělal s ní ty věci.

Tenkrát roků pouhých jedenáct jí bylo,

poslouchat a držet zvyklá je z té doby.

Její malé srdce rychle pochopilo,

jaké je to peklo, když se táta zlobí.

Bude dále mlčet, poslušná jak ovce,

není komu sdělit, co ji tolik bolí.

Kdopak by si troufl na starostu obce,

poctivého chlapa, co ho všichni volí...

Modrobílé plavky spojené má s brekem,

dál ve skříni leží i s krvavým flekem.

V sychravém ránu prosincovém, kdy téměř celé město spalo,

našel jsem deník mrtvé holky, u popelnice položený.

Jakmile jsem jím zalistoval, celkem to se mnou zamávalo,

před sebou měl jsem odhalené osudy jedné mladé ženy.

Četl jsem všechno, čím si prošla, i zdůvodnění, proč už není,

den po dni stručně vylíčila, jak postupně jí došly síly

a evidentně vlastní krví na konci toho odhalení

sepsala dlouhý seznam lidí, kteří jí někdy ublížili.

Zneužívání od otčíma a potom facky od přítele,

deprese, zrada kamarádky, šikana šéfa v práci denně...

Ve tmě, která ji pohltila, hledala marně spasitele,

bála se dívat do zrcadla, ztrácela ve svých očích v ceně.

Když k poslední jsem stránce došel, tak srdce se mi smutkem chvělo,

byla tam stručná informace, kde leží její mrtvé tělo.

V mlhavém dopoledni jde s malým synkem máma,

igelitku má v ruce, posledních korun pár.

Vše se jí nenávratně rozpadá pod rukama,

na tváři schnou jí slzy a v duši cítí zmar.

Bydlela dlouho s mužem, co osobnost jí srazil,

zůstat s ním znamenalo nechat si ublížit.

Zpřetrhal její pouta, všechny vztahy jí zkazil,

nikoho teď už nemá, není místo, kam jít.

Dva lidé, co jsou na dně, mezi lidmi se ztrácí,

chlapec se trochu vzpouzí, a pláče, že má hlad.

Matka má výraz prázdný, v pohledu rezignaci,

bojí se, je jí zima, neví, kde bude spát.

Na dno své důstojnosti si dobrovolně sáhne,

až na rohu si klekne a prosebně dlaň vztáhne...

Kluci a holky z okolí hrají si spolu denně,

jen malé tiché Margitce děti se vždycky smějí.

S každým svým dalším selháním čím dál víc klesá v ceně,

odsouzena je navěky k smutku a beznaději.

Na svět se s pláčem prodrala předčasně v komplikacích,

všechno, co umí ostatní, s obtížemi jen zvládá.

Zvykla si skončit poslední a víru v sebe ztrácí,

naplno musí vytrpět všechny krutosti stáda.

Při hrách bývá vždy pomalá a unaví se brzy,

pokaždé stojí o kus dál a v očích teskno mívá.

Když na ni nikdo nekouká, tajně si utře slzy,

je mezi všemi samotná, holčička neduživá.

Uvnitř je plná života, navenek tichá voda...

Snad v budoucnu, až vyroste, někdo jí ruku podá.

Nesuď ženy nešťastné, co svůj život nezvládly,

i poslední žebračka nadále je ženou.

Buď něžný i k hříšnicím, které na dno dopadly,

tak jak Ježíš soucit měl s Máří Magdalenou.

Malý plamen ženskosti každá v sobě ukrývá,

svět to ale nevidí, na povrch jen hledí.

Většina z nich po pádu další šance nemívá,

všechny si však přejí dál najít odpovědi.

Než abys hned utíkal někam na ně žalovat,

zkus je jednou raději místo běžných frází

obejmout a pohladit, kousek štěstí darovat,

ať jim zbydou vzpomínky, až je chyby srazí.

Vědí, že nic dobrého v životě je nečeká,

slituj se a každou z nich přijmi jako člověka.

Za těžkou závorou a mimo hlavní proud,

tam, kde se dětské sny se smutkem vždy mísí,

jen k tetě společné mohou se přivinout

ti, které rodiče opustili kdysi.

Dny plynou v čekání na další návštěvu,

toho, kdo může být tátou nebo mámou.

Přijdou a rozdají záplavu úsměvů,

probudí naději, potom stejně zklamou.

Jak roků přibývá, noci se sčítají,

kdy se svým trápením k polštáři se tulí.

V duši se touhy i obavy zmítají,

a domov pouze je nápis na ceduli.

Každý den naproti novým ranám jdou si,

a život za branou už si zuby brousí.

Bez mámy, bez táty, sama, bez dokladů,

postává holčička, tvář od špíny tmavou,

a na svém hrudníčku, propadlém od hladu,

drží si panenku s utrženou hlavou.

Našla ji nedávno ležet na chodníku,

když drobné na jídlo vyžebrat si chtěla.

Kolem se rozhlédla, sebrala ji v mžiku,

stará se o ni, jak kdyby byla celá.

Panenku nakrmí, i když hlavu nemá,

k té hračce gumové má vztah jako máma.

Nemluví, nebrečí, bude vždycky němá,

holčička se s ní však necítí tak sama.

Za deště, za mrazu není nikde doma...

Panenka bez hlavy jediné je, co má.

Zavřít oči během noci déšť jim občas nedopřeje,

se slzami na krajíčku probouzí se časně k ránu.

Dalšímu dni musí čelit bez jídla a bez naděje

děti, které každodenně spí v krabicích od banánů.

Nepoznaly hravost táty či mámino pohlazení,

číst a psát se nenaučí, umí pouze sepnout dlaně.

Vědí, že se život trpký těžko někdy pro ně změní,

jsou vděčné i za odpadky, snědí je hned odevzdaně.

Nespatříš je v televizi ani v módním magazínu,

každé z nich už od začátku jenom bídu světa vnímá.

Nikdo se jich nezastane, mívají strach ze všech stínů,

když se potmě tisknou k sobě, aby nebyla jim zima.

Zatímco se převaluješ doma v teple pod peřinou,

ony trpí zimou, hladem, nikoliv však vlastní vinou.

Narodily se naneštěstí ve špatnou dobu, na zlém místě,

už v dětství musí denně čelit šikaně, bídě, lidské zlosti.

Zítřek je pro ně nejistotou, jedno však vědí zcela jistě:

osud jim bude držet hlavy až na samém dně společnosti.

Šeherezáda kdysi dávno pohádky na noc vymýšlela,

bez jejich kouzla věděla, že nad hrozbou smrti nevyhraje,

zapojila svou představivost, dalšího dne se dožít chtěla.

Stejně tak tyhle malé dívky potřebují své vlastní báje.

Touží po něžném pohlazení, přejí si mít někoho rády,

sní o paláci s krásným princem a přitom tuší, že se mýlí.

V propadlé hrudi srdce buší, žaludek se jim svírá hlady,

mají jen svoji fantazii, bez ní by ale nepřežily.

Život je k sobě nepřivine a vždycky budou někde stranou,

na své příběhy pohádkové nikdy však věřit nepřestanou.

Tvářička opuchlá a tělo bolavé,

z postele sbírá se nevěsta prodaná,

jako když trosečník ke břehu doplave...

První noc s manželem přežila do rána.

Od mala věděla o svojí pozici:

ať už si budoucnost jakou chce vybájí,

tak padne za oběť rodové tradici

a jednou manželství z rozumu čeká ji.

K životu patří teď příslušné chování:

nejprve přesvědčit o svojí nevině.

Ráno tak příbuzní a hosté pozvaní

spatří krev panenskou v svatební peřině.

Všichni to ocení, s ní to nic nedělá,

uvnitř si připadá, jako by umřela.

Jednou za čas na rovníku z auta bedny vyklopí,

vyndají z nich spousty zbraní, nic jiného v nich není.

Vozí je tam místo jídla neziskovka z Evropy,

rozdají je každé ze stran válečného běsnění.

Kdo na koho bude střílet, určuje, kdo utrácí,

počtem mrtvých odběratel nejlíp projeví svůj vděk.

Dostanou je do svých ruček také dětští vojáci,

nezáleží, kdo spoušť stiskne, podstatný je výsledek.

Za maminku jeden výstřel, druhý zase za tátu,

z dětiček se stanou dravci, v smrti najdou zálibu,

cizí mámu zabije pak výbuch jejich granátu,

v další bitvě ony samy zaplatí zas za chybu.

V Evropě v poklidné čtvrti přepychový stojí dům,

zbrojař tam své děti učí společenským pravidlům...

Viděl jsem je na ulici nedaleko Dhobi Ghatu,

v Bombaji, hektickém městě, dodnes občas myslím na ně:

rodiny, co zahrnují spoustu dětí, mámu, tátu,

chudáci bez budoucnosti, smutek v očích, prázdné dlaně.

Podlahou pro všechny byla jedna zaprášená deka,

druhá deka roztrhaná přístřeší jim vytvářela,

pod ní denně probouzí se s nejistotou, co je čeká,

žáru, dešti vystavena jsou jejich vyhublá těla.

Bez domova, bez dokladů těžko někdo bídu přečká...

Slýchávám hraběcí rady: ať nerodí tolik dětí.

Každého psa zachraňujem, každou kočku nebo křečka,

ale když je o člověka, pryč je naše zaujetí.

Málokdo, komu to říkám, dá najevo pochopení,

ale mají vlastně pravdu, vždyť nám do toho nic není...

Za každým druhým oknem vánoční hvězda září,

z nebe sníh jemně padá, je tu adventní čas,

stánky a vůně punče, úsměvy v dětských tvářích,

ve čtyři už se stmívá a v noci bude mráz.

Poté, co v krutém chladu den na ulici strávil,

na všechnu radost kolem dívá se smutný pán.

Ještě před pěti lety Vánoce také slavil,

pak zasáhlo ho náhle pár osudových ran.

Měl domov, ženu, děti, postupně všechno ztratil,

když o práci též přišel, došly mu zbytky sil.

Alkohol v denních dávkách cestu mu na dno zkrátil,

žije teď ze dne na den a nemá žádný cíl.

Minulost svojí vahou denně ho dohání,

jen jedno přání mívá: dožít se svítání.

Má ruce špinavé, sukýnku urousanou,

a větší charisma než mnohá celebrita.

Je jí však souzeno hrát roli předem danou,

holčičku, která je vždy od života bita.

Dny jeden za druhým jdou bez ladu a skladu,

s trávou a kamínky hraje si u silnice.

Jen občas překoná svíravý pocit hladu,

když máma štěstí má na jídlo z popelnice.

Nejvíce ráda má svého malého brášku,

z toho, co dostává, tajně mu vždycky dává.

V zápasech o soucit je zvyklá na porážku,

že přijde lepší čas, věřit však nepřestává.

Zůstává dívenkou, o lepším světě snící...

Hvězdička zapadlá v blátě a na ulici.

Vzala si ho z čisté lásky, naplněná představami,

že svůj život stráví s mužem, co by měl mít svatozář.

Od lidí dál obdiv sklízel, když však byli spolu sami,

s překvapením poznávala, že má také druhou tvář.

První facku dal jí za to, že polévku přesolila,

každý večer zesměšňoval její výkon v posteli,

na šaty jí neochotně přispěl, pokud hodná byla,

zvykla si, že přijdou rány, když se vzbouřit osmělí.

Po pár letech a dvou dětech už je pouhou otrokyní,

pravidelně od něj slyší, že ji nikdy neměl rád.

Aby si to obhájila, sama sebe za vše viní...

Kdo by také věřil tomu, že je manžel psychopat?

Dále pana Božského jí všechny ženy závidí,

to, že žije ve vězení, nikdo zvenku nevidí.

O čem sní dívka v chatrči, když stropem déšť tam vniká,

hladem má břicho sevřené, k tomu se zimou třese?

Touží, ať slunce vyjde zas, a potichu si říká,

že nechce jako máma být, která na poli dře se.

Stačilo by jí ke štěstí nechodit blátem denně,

mít dům, kam dovnitř neprší, děravá není střecha,

najít toho, kdo dokáže chovat se k ní jak k ženě,

a nepodlehnout někomu, kdo s dítětem ji nechá.

Na školu nemá peníze, ať jakkoliv je chytrá,

nikde není ten, komu snad by na ní záleželo.

Se strachem večer usíná, neví, co bude zítra,

možná, že jí nic nezbyde, než prodávat své tělo.

Dál na své tváři zmáčené kapku za kapkou vnímá,

a budoucnost jí jako déšť odtéká před očima...

(variace na Jacquese Préverta)

V nevlídném tmavém zákoutí, v šeru, stranou pryč od davu,

tisknou se k sobě zoufale dvě křehké lidské bytosti.

Mají jen sebe navzájem a z budoucnosti obavu,

ta něžná blízkost pro ně je jedinou jejich radostí.

Ona mu říká: "Měj mě rád, když padá na nás celý svět,

lásku ti dám, ty dáš mi svou, vždyť jsme tu jenom na chvíli.

Ač sníme spolu o ráji, nemáme sílu odletět,

jestli nám křídla narostou, tak nanejvýš ta motýlí.

Osud nám rány rozdává, jsme vůči němu bezbranní,

v tom, na koho má dopadnout, smůla se nikdy nemýlí.

Jsme mezi lidmi ztraceni, nenajdem nikde zastání,

a naději, jak dobře víš, tu už jsme dávno pohřbili.

Všechno se spiklo proti nám a život rychle pomíjí,

tak miluj mě, dokud tu jsme, dříve nežli nás zabijí..."

Nemají tučná konta v bance, nesvítí na ně reflektory,

žijí si zcela nenápadně, bojují stále o naději,

jejich život je anonymní, bulvár neřeší jejich spory,

na prvních stránkách magazínů nebývá psáno, co si přejí.

Jsou skromní, tiší, nenápadní, desítky potkáváš jich denně,

nemluví jako z učebnice a nejsou šlechtického rodu.

Až poznáš jich víc trochu blíže, možná u tebe stoupnou v ceně,

bez nich bys v životě jen tápal, udržují svět v plném chodu.

Berem je jako samozřejmost, nevšímáme si jejich díla,

sajeme lačně mízu světa, jak klíšťata, jak paraziti.

Ve skutečnosti nám oni vládnou, naše slabost je jejich síla,

abychom hanbu necítili, zůstanou našim očím skrytí.

To pouze na nich náš svět stojí, ti jediní jsou důležití,.

my ostatní jen přežíváme ve světle, kterým pro nás svítí.

Dva měsíce chodila s arogantním hlupákem,

poslala mu fotek pár, jak ji Pán Bůh stvořil.

Když mu chtěla sbohem dát, ocitla se pod tlakem,

všechny zbytky iluzí o lásce v ní zbořil.

Dal jí jasně najevo, že ji snadno nepustí,

hrozil, že všem ukáže její nahé tělo.

Řekl jí, že těžko jen sama sobě odpustí,

kdyby její okolí rozkrok uvidělo.

O životě v šestnácti málo toho věděla,

neuměla s tímto zlem svoje síly změřit.

Na dno ji to srazilo, nikoho však neměla,

komu se svým problémem mohla by se svěřit.

Aby nikdy vyděrač nezapomněl na ni,

dostal fotku poslední ... s prášky v dívčí dlani.

Na tvrdé dlažbě ležela, dokořán oči měla,

pod hlavou se jí rozléval pramínek barvy rudé,

jak do krku ji zasáhla jedna zbloudilá střela,

a do té smutné scény křik zazníval kolem všude.

Kráčela s milým okolo, když ozbrojené síly

výstražnou střelbu spustily do lidí na náměstí,

a dívka slabě vykřikla, spadla a její milý

zoufale pouze přihlížel a měl zaťaté pěsti.

Všechno se rychle seběhlo v té nepřehledné vřavě,

jen "je mi zima, miláčku" mu ještě zašeptala.

Ta slova navždy uslyší, bodají jak trn v hlavě,

byla to její poslední, sbohem mu jimi dala.

Večer pak svět se dozvěděl o nepokojích v davu

a něžnou lásku proměnil v jednu kratičkou zprávu.