Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí,

hudebně jsou nadaní a plní života.

Každý, kdo je slyší zpívat, v šoku oněmí,

nejradši si pobrukují hity od Gotta.

Já mám koně, vraný koně, co mi táhnou vůz,

rádi by si zazpívali někdy se sborem.

Když jim pustím Beethovena, tak se dají v klus,

občas se k nim také přidám se svým tenorem.

Já mám koně, vraný koně, jsou to šoumeni,

za hrst ovsa dělaj´ hopsa celkem s radostí.

Stačí jenom dodat jim to správné krmení,

zábavnější jsou než mnohé lidské bytosti.

Za pokrokem moje koně nejsou pozadu,

na You Tube budou mít svou vlastní estrádu.

Bude zima, bude mráz, zmrznout v zimě zkusím zas,

pod stromek se položím, láhev vodky vypiju.

Loni mi to nevyšlo, bohužel mě našli včas,

letos se snad nestane, že to zase přežiju.

Bude zima, bude mráz, tak mě nechte, prosím vás,

odejít pryč v poklidu ve studené závěji.

Pevně jsem se rozhodl, nadešel teď pro mě čas,

já nicotě před vámi dávám přednost raději.

Bude zima, bude mráz, už mě láká smrti hlas,

místo mám již vybrané, kde jí vyjdu v ústrety.

V hloubi lesa tmavého vede k rokli příkrý sráz,

tam jsem tajně chodíval se svou láskou před lety.

Až s pocitem hořkosti Bohu vrátím jeho dar,

najdou ze mě na jaře ohlodaných kostí pár.

Běží liška k Táboru, hledí stále nahoru

a poměrně nervózně vrtí přitom ohonem.

Někdo ji chce vystavit psychickému náporu,

celou cestu zoufale schovává se před dronem.

Běží liška k Táboru, snaží se do úmoru

najít vhodnou cestičku, kde nebude v dohledu.

Ocitla se v hledáčku nebezpečných magorů

a má problém dostat se co nejvíce kupředu.

Běží liška k Táboru a jako na potvoru

před jejíma očima pole se teď rozkládá.

Když ji střela zasáhne, ztratí liška oporu,

rozhodí jen tlapkami a dopadne na záda.

K Táboru již neběží, konec je všech nadějí,

už ji vezou na korbě sběratelé trofejí.

Čtyři koně ve dvoře, žádnej s nima neoře,

na poli jsou dneska jen fotovoltaiky.

Místo žní si užiju dovolenou u moře,

hned co prodám všechny ty polní vercajky.

Čtyři koně ve dvoře nedaleko Okoře,

žiju tady s nimi sám, hledám ženu si.

Nechci ale naletět zas nějaké potvoře,

která tahá prachy jen a sex nemusí.

Čtyři koně ve dvoře, lékem bude na hoře,

když sem dívku přivedu, tu, co se chce vdát.

Až zde se mnou bude žít, naučím ji pokoře,

kromě mě i o koně bude pečovat.

Postará se o oře, ustelem si v komoře,

a při hrátkách milostných bude vždycky nahoře.

Foukej, foukej, větříčku, shoď mi jednu hruštičku

ze sousední zahrádky, budu ji mít bez hádky.

Těším se, až uvidím sousedovu držtičku,

rozzlobenou z toho, že narušil jsem pořádky.

Foukej, foukej, větříčku, shoď mi další hruštičku,

tuším, že to souseda vytočí až doběla.

Já jsem na to připraven, mám to dávno v malíčku,

vím, co ztráta majetku s cholerikem udělá.

Foukej, foukej, větříčku, shoď poslední hruštičku,

budu celou úrodu mít za malou chviličku.

Udělám si památku na slušivém selfíčku,

předem jsem však počítal, že vyvolám potyčku.

Soused už se přiřítil, v ruce drží paličku,

skončím, jak to vypadá, v invalidním vozíčku.

Pec nám spadla, pec nám spadla, v rámci zvrhlé zábavy,

neměli jsme na ní páchat skupinové orgie.

Trosky, které tu z ní zbyly, asi nikdo nespraví,

až sem přijde pan domácí, tak nás nejspíš zabije.

Pec nám spadla a s ní spadly jakékoliv zábrany,

litry se tu rozlévaly absintu i griotky.

Cokoliv se potom dělo, proběhlo bez ochrany,

za chviličku byly dole i poslední kalhotky.

Zavoláme opraváře, co má velké nářadí,

říkala to o něm aspoň řada holek z okolí.

Když k orgiím připojí se, vůbec nám to nevadí,

po pár pěkných lajnách koksu každá mu vše dovolí.

Pec nám spadla, my se smějem a koukáme se na ni,

všichni včetně opraváře jsme totálně zbouraní.

Okolo Třeboně pasou se pakoně,

lidé jsou dávno pryč, nikdo je neruší.

Na loukách okolních trávy je dost pro ně,

někde je vysoká skoro až po uši.

Okolo Třeboně pasou se pakoně,

žádné jim nehrozí setkání s člověkem.

Tanky tam před časem přijely v koloně,

kdo nebyl zastřelen, spasil se útěkem.

Okolo Třeboně pasou se pakoně,

je to tak v Praze i v Brně či Ostravě.

Měl jsem tu přátele, když přišli si pro ně,

já jsem jen o vlásek unikl popravě.

Kdysi sem do lázní jezdily zástupy,

dnes se tu s pakoni sám dávám do kupy.

Znám křišťálovou studánku, kde zakopán je pes,

asi půl metru pod zemí a nad ním roste vřes.

Vedle toho psa prvního druhého pohřbím dnes,

já byl jsem dneska pytlačit, on do rány mi vlez´.

Znám křišťálovou studánku, dva psy už jsem tam vez´,

sám před sebou jsem v rozpacích, jak hluboko jsem kles´.

Přidal jsem tam psa třetího, chyt´se mi do želez

a věčný spánek těch tří psů teď hlídá temný les.

Znám křišťálovou studánku a je to vážně děs,

když na ty psy tam pomyslím, tak cloumá se mnou třes.

Za všechny tři se pomodlím a dám si whisky bez,

abych sám sobě odpustil, uspořádám jim ples.

Smuteční šaty obléknu, na hlavu černý fez,

k hrobům trumpetu vezmu si a zahraju psům džez.

Prší, prší, jen se leje a mně zase z chlastu zle je,

každou chvíli mívám křeče, žaludek mi zacuká.

Takhle to dál vážně nejde, když se člověk denně zleje

a má v plánu ještě přežít, musí nastat výluka.

Prší, prší, jen se leje a mně se to pořád děje,

piju všechno to, co teče, vodku, pivo nebo rum.

Uvnitř hlavy místo mozku jenom černá díra zeje,

jestli to včas neukončím, asi přijdu o rozum.

Prší, prší, jen se leje, žízeň klid mi nedopřeje,

už se zase od jedné zdi ke druhé zdi potácím.

Kamarádi odvrací se, děti brečí, žena kleje,

měl bych rychle něco změnit, dřív než všechno poztrácím.

I když vím, že tím svým pitím působím svým bližním bol,

nejvíc bych byl asi šťastný, kdyby pršel alkohol.

Holka modrooká u potoka s někým toká,

holka modrooká zabíjí tam čas.

Je tu s jedním klukem, který padl jí do oka,

dnes se setká s tímhle, zítra s jiným zas.

Holka modrooká byla vždycky dost divoká,

narostla jí prsa, zúžil se jí pas,

stala se z ní dívka žádoucí a štíhloboká.

Holka modrooká, měl ji každý z nás...

Holka modrooká lehávala u potoka,

někdo byl moc rychlý, nevytáhl včas.

Manžel bude chlastat, nevydělá ani floka,

roky začnou letět, zešedne jí vlas.

Holka modrooká, z potoka je teď už stoka

a z ní je jen ženská, co hlouposti pořád kvoká...

Vyletěla holubička, vyletěla ze skály,

ve vzduchu dost motala se, pak se dolů zřítila.

S holubem tam celý večer smilnili a chlastali,

takže ráno přivítala zdrogovaná, opilá.

Byla to ta holubička čistě bílá, mírová,

koukali jsme překvapeně na to, co s ní děje se.

Všechny nás tím šokovala, jak se také zachová...

Přijít takhle o iluze, to člověkem otřese.

Moralisté omdlévali, pacifisté šíleli,

když zas vzlétla, dočkala se nepřátelské reakce.

Milovníci pravdy s láskou z pušek po ní stříleli,

naštvaná a s kocovinou pustila se do akce.

Odletěla bombardovat, co jí přijde do rány,

zamířila nad Bělehrad, Hirošimu, Drážďany.