Na začátku svého mládí byla jako sedmikráska,

velkým světem nezkažená, půvabná a přirozená.

Jednoho dne pocítila to, jak pod ní lávka praská,

křehká lávka uvnitř duše... a s tím zlomem přišla změna.

Netušila, kde se vzala, svět měl náhle barvy jiné,

jak v jámě si připadala, odkud ji už nevyprostí.

Vnímala, že do ztracena celý život někam plyne,

napsali jí diagnózu: má poruchu osobnosti. 

Chtěla najít spasitele, který by jí duši vrátil,

opěrný bod v mužském těle, k němuž by se přitulila,

měl by pro ni pochopení a předem ji nezatratil.

Každý ale odvracel se, když mu pravdu prozradila.

Sama vlastně přesně neví, zda má vůbec hledat štěstí,

ve své mysli rozpolcené žije denně na rozcestí.