V zapomenuté ulici, ve čtvrti ne moc lákavé,

stojí dům starý, omšelý a jedenáct v něm žije žen,

rozličné mají povahy, od průbojných po váhavé,

a stěny domu zažily šťastný smích i pláč nejeden.

Zastavily se před časem na křižovatkách životních,

přešlapují si na místě, žádná z nich nikam nechvátá.

Neobviňují okolí, dobře vědí, že je to v nich,

přenášejí své problémy tak jako kočka koťata. 

Pokud je poznáš trochu blíž, bude ti nejspíš připadat,

že celý ten dům plný žen jak nižší dívčí škola je.

Z jam dlouhá léta hloubených nemají jak se vyhrabat,

a cesta odtud vede spíš do očistce než do ráje.

Až budeš o nich vědět víc, tak možná se jim budeš smát,

povýšeně je odsoudíš... nebo je můžeš milovat.

Jedno tělo měla žhavé, hříšné tělo kurtizány,

bylo skoro pro každého, kdo si troufl požádat.

Druhé tělo bylo pouze pro slušné a moudré pány,

se kterými snažila se smysl světa probádat.

Do bytu si občas zvala muže na sex za úplatu,

do kaváren chodívala debatovat u vína.

Ze svůdných vždy převlékla se do decentních tmavých šatů,

přestože se prodávala, cítila se nevinná. 

Ať už stála před vzdělanci nebo před tím, kdo ji svlíkal,

úzkostlivě dbala na to, jak na lidi působí.

Domácí vše o ní věděl, napůl vážně někdy říkal,

že by měla vlastně platit nájem za dvě osoby.

Z domu šla pryč hledat štěstí několikrát po sobě,

pokaždé však vrátila se ke své dvojí podobě.

Deštivé dny má ráda a slunce nenávidí,

ve dnech, kdy venku hřeje, poslouchá pořád řeči:

kamarádky jí radí, aby šla mezi lidi.

Ona jen vzdorně mlčí, nestojí o tu péči.

Jejím náhradním světem jsou romantické knížky,

lampička, při níž čte si, do noci dlouho svítí,

a ve svém pokojíku má v teráriu myšky,

když povídá si s nimi, společensky se cítí. 

Zvykla si za ta léta na život klidný, nudný,

nikomu nedovolí poznat ji více zblízka.

Při každém oslovení nasadí úsměv cudný,

nikoho sice nechce, občas se jí však stýská.

Uzamkla svoji bytost jak v prostoru, tak v čase,

klíčů od srdce svého raději zbavila se.

Od malička zvykala si, že ji druzí lidé bijí,

první facku od života schytala už ve školce:

mladší kluk jí ruce zkroutil, bez milosti podal si ji,

jen proto, že chtěla chvilku jet na jeho tříkolce.

Doma výprask pravidelně jako malá dostávala,

na gymplu z ní spolužačky udělaly si svůj cíl.

Do manželství partnera pak moc dobře si nevybrala,

hned druhý den po obřadu do tváře ji uhodil. 

Než po čase opustil ji kvůli její kamarádce,

tak ji zmlátil před odchodem, zlomil ruku v zápěstí.

Dodnes v každém muži vidí násilníka nebo zrádce,

připadá si vždycky přitom jak hromádka neštěstí.

Nikdo zatím nezkusil ji přesvědčit o její ceně.

Nediv se jí, že se krčí a dívá se vystrašeně.

Na myšlenku osobitou nenarazíš v její hlavě,

svoje sny si vždycky bere jen z reklamních letáků.

Kde vzít prachy na složenky, zmateně teď řeší právě,

přítele má zavřeného na tři roky v lapáku.

Bezradnost jí prostupuje, hysterický záchvat chytá,

v kritické je situaci, nemá ani na šminky.

Sama dnes nic nevyřeší, večer bude vodkou zlitá,

a zítra jak stokrát předtím půjčí si od maminky. 

Nedělá si žádné plány, jenom ze dne na den myslí,

počítat ji neučili, mozek je jí přítěží.

Účet věčně přečerpává a utrácí za nesmysly, 

nemůže-li na nákupy, tak celý čas proleží.

Když ji někdo kritizuje, že líná a hloupá je,

zatváří se nepřátelsky a pošle ho do háje.

Na začátku svého mládí byla jako sedmikráska,

velkým světem nezkažená, půvabná a přirozená.

Jednoho dne pocítila to, jak pod ní lávka praská,

křehká lávka uvnitř duše... a s tím zlomem přišla změna.

Netušila, kde se vzala, svět měl náhle barvy jiné,

jak v jámě si připadala, odkud ji už nevyprostí.

Vnímala, že do ztracena celý život někam plyne,

napsali jí diagnózu: má poruchu osobnosti. 

Chtěla najít spasitele, který by jí duši vrátil,

opěrný bod v mužském těle, k němuž by se přitulila,

měl by pro ni pochopení a předem ji nezatratil.

Každý ale odvracel se, když mu pravdu prozradila.

Sama vlastně přesně neví, zda má vůbec hledat štěstí,

ve své mysli rozpolcené žije denně na rozcestí.

Ačkoliv hezká je, tak nemá přítele,

mužům se vyhýbá z určité příčiny,

není to proto, že je trochu při těle,

zkrátka se necítí úplně bez viny.

Mívala před časem perfektní postavu,

ze spousty zájemců mohla si vybírat,

ať chtěli vážný vztah nebo jen zábavu.

Dlouho tak váhala, komu své srdce dát. 

Jeden ji miloval celou svou bytostí,

dvakrát ho odmítla, tón měla kousavý.

Cestu jí zastoupil, přemožen marností,

a přímo před ní pak střelil se do hlavy.

Po tomto zážitku těžko se seznámí,

se srdcem pokrytým od krve skvrnami.

Vrací se domů nad ránem, kdy den pro druhé začíná,

častěji nežli ostatní má rozšířené zorničky,

půl litru vína bílého je pro ni běžná svačina,

a předem už se potácí, když bere láhev z ledničky.

V noci je pryč a ve dne spí, v domě ji skoro neznají.

Z toho, jak padá opilá, monokly mívá na oku.

Ztratila všechny zábrany a v metru nebo v tramvaji

čichá si k ruce potají, co předtím měla v rozkroku. 

Občas se trapně rozkýchá, když koksu šňupne nad míru,

chce-li, vezme si klienta a vyhoní ho za kilo.

Léta už cítí na sobě tíhu celého vesmíru...

Tehdy jí dcerka zemřela a všechno se jí zhroutilo.

Nad hladinu se vynoří pokaždé jenom na chvilku,

ve vzácných chvílích střízlivých myslí na dětskou postýlku.

Sedává v parku na lavičce, svět kolem tiše pozoruje,

připadá si už odepsaná, ačkoliv jí je třicet let.

Žije si jen tak nenápadně a sama sebe ujišťuje,

že to, co dosud promeškala, nemá víc smysl dohánět.

Když nějaký muž přisedne si uprostřed jara nebo léta,

představí si, jak přitulí se a hned ji něžně objímá.

Osmělí se a osloví ho: "Dobrý den, pane, já jsem Běta."

Překvapeně pak na ni hledí, málokoho však zajímá. 

Smířená je dnes v hloubi srdce, že byla, je a bude sama,

roky smutku a pochybností naději v ní už zabily.

Při snaze najít lásku stálou ztratila půdu pod nohama,

a co se týká minulosti, tak šance vlastně nebyly.

Ví, že lepší čas nenastane a dopředu s tím počítá,

setrvá ve svém osamění, před světem perla ukrytá...

V pomněnkově modrých očích hrdost má i nesmělost,

nepřístupná, uzavřená, jedna velká záhada.

Nenápadně obléká se, ačkoliv má peněz dost,

jak z obrazů starých mistrů druhým lidem připadá.

O tom, co jsou vztahy s muži, nemá zatím ponětí,

doma velmi přísní byli, nechalo to stopy v ní.

Nedotčená, bez polibku, ve svých pětadvaceti,

panenství chce ponechat si až do noci svatební. 

Jiným dívkám kolem sebe občas tiše závidí,

najevo to ovšem nedá, studeně se tváří dál.

Vnímá, jak se mládí ztrácí, všechno ale podřídí

systému, co jako dívku k cudnosti ji vychoval.

V panice a osamění dožene ji vnitřní čas,

potom sňatkem ukvapeným překoná v sobě tu hráz.

Působí trochu odtažitě, jako když svět ji nezajímá,

na tváři jemně nalíčené nápis má "Prosím, nerušit!"

Uvnitř ní ale dnem i nocí po lásce touha dále dřímá,

srdce má stále připravené, aby se mohlo rozbušit.

Nejvíc ji těší první fáze, prožívat kouzlo sbližování,

vydat se rychle k nebi vzhůru a zdolávat schod za schodem.

Přepálí start, jak moc se snaží splnit si ihned všechna přání,

a dopadne to jako vždycky po čtyřech týdnech rozchodem. 

Mužům se brzy otevírá, na prvním rande hned se líbá,

podle vzoru vždy postupuje a jedinečnost nevnímá.

Na smůlu potom stěžuje si, nepřizná si, že v ní je chyba,

zklamaná, znovu opuštěná smutnýma kouká očima.

Roli chce hrát, co napsala si v předem určeném scénáři...

Dál mořem citů sama pluje, zakotvit se jí nedaří.

Na hlavě šátek nosívá, nijak se ale nestydí

za to, že je dnes bez vlasů, vždyť je to součást boje.

Většinu času proleží, jednou za týden uklidí

a vždy, než oči zamhouří, opakuje si, kdo je.

Živí ji pevná jistota, že nad nemocí vyhraje,

nad rakovinou, která ji teď v mládí dala výzvu.

Nebalí to a nefňuká, a sama k sobě tvrdá je,

z předchozích bitev životních už má nejednu jizvu. 

Rodiče kdysi ztratila ve věku pouhých osmi let,

a léta v dětském domově uvnitř ji zocelila.

Je zvyklá svoji naději přes hory, doly přenášet,

má nekonečnou touhu žít a v tom je její síla.

Smrti, která ji obchází, nehodlá dávat šanci,

srdcem svým denně naslouchá, jak život zve ji k tanci.