Ve starém přístavu, kde voda roky stojí,

je lodí několik, co nikam nevypluly.

Když hledí na moře, závidí každé bóji,

na vlnách houpou se, v noci se k sobě tulí.

Vítr jim přináší z dalekých krajin scény,

oceán bouřlivý nikdy však nepoznají,

a jejich touhy jsou navěky přiškrceny

jutovým lanovím, co kolem krku mají.

Ač byly pokřtěny za velkolepé slávy,

tak jejich jména dnes již nejsou důležitá.

Žádného člověka za obzor nedopraví...

Tichý pláč z přístavu je slyšet vždy, když svítá.

Smysl svůj ztratily, ta zbytečnost je pálí,

horším je údělem, než kdyby ztroskotaly.