Když se to stalo poprvé, nedokázal to pochopit,

šel pustou noční ulicí, vrhal ovšem dva stíny,

strachy se celý rozklepal a od té doby nemá klid,

cítí, že není nikdy sám, je tu i někdo jiný.

Neustále se potýká s pocitem hrozby tísnivé,

jednou jakousi matnou tvář v zrcadle chvíli spatřil:

patřila zcela bez pochyb bytosti hrůzné, neživé,

prázdné oči, škleb strašlivý – nikdo, s kým by se bratřil.

Chodíval s hlavou vztyčenou a neměl duši zbabělce,

ať vládne světlo nebo tma, teď už se stále bojí,

i v liduprázdné krajině tuší přítomnost vetřelce,

vnímá nalevo za zády, že kdosi za ním stojí.

Možná přichází o rozum, jen představ svých se leká,

a možná je to jeho smrt, co trpělivě čeká.