Toho roku v Šedoskalsku krutá bída panovala,

kvůli velké neúrodě hlad ukrutný všichni měli.

Vesničané, vesničanky snažili se přežít z mála,

z trávy oběd vařívali, vodou z mraků zapíjeli.

Koncem léta paní kněžna s kočárem a v šatech zlatých,

vydala se s doprovodem po svém panství na kontrolu.

Blahosklonný úsměv zářil na tvářičkách baculatých,

do chvíle, než z kočáru je hladový dav strhl dolů.

Ocitli se bez obrany masou lidí obklopeni,

vymanit se ze sevření nedostali šanci žádnou.

Co se s nimi potom stalo, pro povahy slabé není,

když nemáš co do žaludku, tak zábrany všechny padnou.

Nezůstaly stopy žádné po lidech či koních vraných,

zbyl jen kočár, šaty zlaté a pár kostí ohlodaných.