Po Vltavě pluje vrak lodi z dávných časů,

je to bárka rozbitá, zanesená prachem.

Možná z moří tropických změnila svou trasu,

z břehů lidé její pouť sledují se strachem.

Nikdo nemá tušení, odkud vzala se tu,

boky toho plavidla lidské lebky zdobí.

Připomíná obrazy z temných vnitřních světů,

je jak zhoubné proroctví, jak předzvěst zlé doby.

Není jasné, kdo a jak ten vrak vlastně řídí,

posádka se ukrývá v hloubi podpalubí.

Pak u mostu Karlova náhle všichni vidí,

jak do hlubin noří se, klesá do záhuby.

Za pár minut po lodi přijde velká vlna,

slané vody po okraj bude Praha plná.