Připadám ti dost ztřeštěný? Rád prozradím ti příčinu.

Neberu ti tvůj úsudek, já takový jsem odmala.

Jakmile nebe zčernalo do zlověstného odstínu,

že budou padat trakaře, rodina vždycky říkala.

Chtěl jsem se proto přesvědčit, jestli mi doma nelhali,

už tenkrát v době předškolní byl jsem chlapeček zvídavý.

Vyšel jsem ven a skutečně trakaře padat začaly,

nestačil jsem včas utéci, jeden mě trefil do hlavy.

Něco se ve mně pohnulo následkem toho nárazu,

začal jsem jinak vidět svět než všichni lidé kolem mě,

běžná pravda mě neláká, mám spoustu divných dotazů,

nedodržuji konvence a rád se chovám extrémně.

Ten, kdo si klepe na čelo a bývá ze mě zmatený,

má pro to svoje důvody: jsem odmalička praštěný.

Jakmile svět utichne, lidé domů zapadnou,

peřinou se přikryjí a natáhnou budíka.

Starosti své odloží, horké hlavy vychladnou,

venku též klid nastane, všech se to však netýká.

Stromy totiž ožijí, nejdou ihned na kutě,

když se nikdo nedívá, z kořenů se vyzují.

Mají už dost toho, že přes den stojí nehnutě,

na honěnou hrají si a radostně tancují.

Dřív, než přijde svítání, prožijí ráj na zemi,

mohou plně projevit, co na světle skrývají.

Některé se přitisknou, obejmou se větvemi,

jiné na zem ulehnou, na hvězdy se dívají.

Ráno, když se z domovů lidé vylézt přinutí,

stromy stojí kolem zas důstojně a bez hnutí.

Seděli ptáci v restauraci způsobně tiše na židli,

jedinými tam hosty byli a nikdo si jich nevšímal.

Servírky ani nenapadlo, že by jim menu nabídly,

vrchní je vůbec nebral vážně, něco si četl opodál.

Seděli ptáci v restauraci, byli to černí havrani,

snažili se být nevtíraví, nechtěli zůstat o hladu.

Taková míra lhostejnosti však ptačí duši poraní,

čas běžel, nic se neměnilo, ztráceli rychle náladu.

Seděli ptáci v restauraci, do stolu klovat začali,

dlouho už čekat nemuseli, reakce přišla po chvíli:

servírkám došla trpělivost a košťaty je vyhnaly,

kdyby znaly ty opeřence, možná by přístup změnily.

Byli to ptáci michelinští, vnímali každou chybičku,

a restauraci neútulné nedají žádnou hvězdičku.

Já jsem dívka uzavřená, mužů jsem se vždycky bála,

k zoufalství mě přiváděly jejich mlsné pohledy.

Na rande jsem nechodila, vztahům jsem se vyhýbala,

všichni se mi zdáli stejní, od mladých až po dědy.

V našem světě liberálním zákony mi možnost daly

vynutit si i ty věci, co normálně nesmíme.

Vzala jsem si balík slámy, byl to obřad celkem malý,

už jsme spolu čtyři roky a dobře se snášíme.

S balíkem mám klidný život, mlčí a jen stále leží,

proti vztahu s nějakým chlapem moc rozdílů nevidím.

Že nemůžu otěhotnět, na tom příliš nezáleží,

já s pomocí aktivistů nějak si to zařídím.

Balík nechce důvěrnosti, ani když jsme spolu sami.

Až zatoužím po rozvodu, stačí škrtnout zápalkami...

Měl poslední dobou pocit, že se nějak divně mění,

soustředit se nedokázal, ztrácel svoji vlastní vůli.

Na rentgen si proto zašel, čekalo ho překvapení,

řekli, že má místo mozku uvnitř hlavy tarantuli.

Netušil, jak vyrostl tam ten členovec osminohý,

z té podivné informace nic pro sebe nevyvodil.

Zůstalo mu tělo lidské, neměl žádné zvláštní vlohy,

po stěnách se nevyšplhal, jako předtím po dvou chodil.

Milenky si stěžovaly, že má jedovaté sliny,

pomalu si zvykal na to, že na něj psi vztekle vrčí,

vždycky, když si česal vlasy, objevil v nich pavučiny,

najednou mu bylo jasné, proč mu chlupy z nosu trčí.

Teď už je s tím vyrovnaný, včera totiž zjistil právě,

že potkává na ulici spoustu lidí s mouchou v hlavě.

Po Vltavě pluje vrak lodi z dávných časů,

je to bárka rozbitá, zanesená prachem.

Možná z moří tropických změnila svou trasu,

z břehů lidé její pouť sledují se strachem.

Nikdo nemá tušení, odkud vzala se tu,

boky toho plavidla lidské lebky zdobí.

Připomíná obrazy z temných vnitřních světů,

je jak zhoubné proroctví, jak předzvěst zlé doby.

Není jasné, kdo a jak ten vrak vlastně řídí,

posádka se ukrývá v hloubi podpalubí.

Pak u mostu Karlova náhle všichni vidí,

jak do hlubin noří se, klesá do záhuby.

Za pár minut po lodi přijde velká vlna,

slané vody po okraj bude Praha plná.

Muž, který knížky požírá, je postrachem všech knihoven,

obchází různé pobočky a vyvolává scény.

Nejméně deset titulů natrávit musí každý den,

jeho mozek a žaludek jsou úzce propojeny.

Kráčí si mezi regály, ve tváři úsměv blažený,

jak kráva stále knihu má v svém zažívacím traktu.

Spořádá spisy klasiků i lehké čtivo pro ženy,

nejvíce ale chutná mu literatura faktu.

Ten přechytralý hltač knih nad druhými je nadřazen,

co spolyká, pak další den zpět vyměšuje ústy.

Věděním v břiše stráveným snaží se získat přízeň žen,

ty vědí však, že není nic než žvanil bohapustý.

Když slovy druhým nabízí tu moudrost přebíranou,

je stejně cenná jako to, co vyjde druhou stranou.

Od včerejška jsem zmaten, zvláštní věc se mi stala,

řekl mi totiž doktor: "Mám pro vás špatnou zprávu,

vyhnout se téhle změně je šance příliš malá,

už brzy budete mít na krku druhou hlavu."

Rychle jsem po těch slovech přešel od smíchu k pláči,

bral jsem předtím tu bouli jen za výrůstek pouhý.

Ptám se ho, nač mít druhou, když jedna plně stačí...

Proč měl bych mít hlad dvojí a dvojnásobné touhy?

Výhody jisté jsou tu, dostanu k dispozici

dva mozky a dvě ústa a čtvero bystrých očí,

a když jedna má hlava bude chtít hloupost říci,

tak druhá pohotově hned do řeči jí skočí.

Moje podoba nová přinese mi též slávu,

jako dvouhlavá bytost vyniknu vždycky v davu.

V jedné zemi předaleké divná věc se odehrává,

i když jsem to slyšel stokrát, nemám pro to důkazy.

Zvláštní jev tam místo slunce vídá ten, kdo časně vstává,

každé ráno na obloze jiná žena vychází.

Její tvář pak přes den svítí, z nebe na svět usmívá se,

s úsvitem i se soumrakem lidé se jí uklání.

Bohyní je na pár hodin, předvede se v plné kráse,

než další tvář na obzoru zrodí nové svítání.

Možná jednou vypravím se hledat tu zem vybájenou,

s naději, že ráno vyjde ta dívka, o které sním.

Z očí slzy vytrysknou mi dojetím nad krásnou scénou,

tu, na které záleží mi, celý den pak uvidím.

Až se bude blížit večer, kleknu si tam do trávy,

pomodlím se k Stvořiteli, ať čas navždy zastaví...

V zimě kruté nekonečné, bez mrkve a o hladu,

sněhuláci rozhodli se přijít žádat o dávky.

Sotva vešli do budovy pracovního úřadu,

ze všech stran se na ně snesly pouze samé nadávky.

Neobvyklí žadatelé ve sněhové podobě

přítomností nevítanou rušili návštěvní řád.

Pohybem svým nechávali vlhkou stopu po sobě,

uklízečky spílaly jim: "Kdo to má furt vytírat?"

Poslušně se zařadili a ve frontě čekali,

tak, jak jim to vlastní bylo, s klidem přímo ledovým.

Toho, že se uvnitř topí, bohužel však nedbali,

příliš pozdě zamířili zpět ke dveřím vchodovým.

Na podlaze roztekli se, než se mohli dostat ven,

úředníci odškrtli si, že byl problém vyřešen.

Poněkud zmaten sedím, netuším, oč tu běží,

zásilka divná totiž přišla mi poštou včera.

Zatím ji nerozbalím, zavřených tady leží

několik velkých krabic od pana Schrödingera.

V každé z nich má být kočka dle přepravního listu,

zároveň je tam ale nálepka "Neotvírat".

Zvířata musí čelit omezenému místu...

Já mám však kočky v lásce a nemíním je týrat.

Na nic prý nemám sahat, přítel fyzik mi radí,

kdybych nahlédl dovnitř, zažil bych překvapení.

Nevím teď, co mám dělat a vážně mi to vadí,

i když, na druhou stranu... třeba nic uvnitř není.

Na krabice dál hledím, nejistota mě pálí.

Všechno by bylo jasné, pokud by zamňoukaly.

Domů se dnes vrátila moje milá bez hlavy.

Byl jsem zvyklý trochu níž podívat se většinou.

Když pak pohled zvedl jsem, začal jsem mít obavy,

v panice jsem přemýšlel, co je toho příčinou.

Její vlasy, její tvář stěží jsem si vybavil,

nyní byly náhle pryč, zmátlo mě to docela.

Snad ji někdo okradl, snad ji život popravil,

nebo možná dokonce nikdy hlavu neměla.

Až s ní půjdu s bezhlavou, budeme dost nápadní,

začnou o nás všude psát, staneme se pověstní.

Raději jí objednám pěknou hlavu náhradní,

nějak se to vyřeší... nevím ale, co teď s ní.

Nejspíš ji však nechám tak, z lásek mých se vymyká,

má mě ráda bezhlavě, i když mi to neříká.

Radovánky na Silvestra trvají do rozednění,

nebe září ohňostroji, opilci se potácí.

Všichni lidé se dnes cítí pozitivně naladěni

a tak jejich noční můry nemají co na práci.

Jsou tak trochu znechucené tou bujarou atmosférou,

hrůzná těla protáhnou si, na hřiště se vydaly.

Místo křehkých lidských srdcí do svých drápů míč teď berou,

zahrají si vybíjenou, aby nudu zahnaly.

Zrůdám, které spánek ruší, žádná z nich se nepodobá,

v dětské hře se vyžívají, rozverně se chovají.

O budoucnost nebojí se, brzy přijde jejich doba,

jen co lidé vystřízliví, znovu si je podají.

Hned jak skončí flámování, začnou depresivní časy,

noci budou plné pláče, zase dojde na přesčasy.

Dívali jsme se na sebe, každý z nás po svém způsobu,

ona, plechovka zmačkaná, já cynik světem opilý.

Pak se mě náhle zeptala, zda smí mít moji podobu,

jestli si nechci život s ní vyměnit aspoň na chvíli.

Ten nápad se mi zalíbil, zaklínadlo jsem vyslovil,

a rázem celou duší svou ocitl jsem se na zemi.

Všechny vzpomínky zmizely, uvnitř jsem nyní prázdný byl,

cítil jsem slast, co přichází, když vnitřní hlasy oněmí.

Zmáčel mě déšť, spaloval mráz a lidé do mě kopali,

náramně jsem si užíval být v koši mezi odpadky.

Jsem teď zbytečná stará věc, žádný problém mě nepálí,

od všeho jsem se oprostil a nechci už pryč ze skládky.

Muž s mojí tváří minulou ptal se prý po mně v neděli,

chtěl své plechové tělo zpět... popeláři mě zapřeli.

Mysl má je v těžkém šoku, špatně se s tím vyrovnává,

bylo to bez varování, došlo k tomu jenom tak.

Během chvíle velmi krátké obě ruce, levá, pravá,

od těla se oddělily, uletěly do oblak.

Žádná krev z ran neprýštila, ihned se mi zacelily,

trup mi končí na ramenou, nemám ani pahýly.

Jak prapory plandat budou rukávy mi na košili,

ve srovnání s minulostí čekají mě rozdíly.

Bez rukou můj život bude složitý a celkem pustý,

na veškerou činnost denní musím najít řešení.

Maso už si nenakrájím, z misky budu hltat ústy,

a co bude s hygienou, nemám vůbec tušení.

Chci dál věřit v hloubi duše, že se jednou vrátí snad...

Na nebi je pozoruji, nemůžu jim zamávat.

Den před tou příhodou byl večer obvyklý,

ráno pak nastalo zvláštní probuzení:

záhadní tvorové odkudsi pronikli

do světa našeho, který se tím mění.

Tisíce modrých ryb nebem se plavily,

po celé Zemi se šířila ta zpráva.

Někteří báli se, jiní to slavili,

nikdo však netušil, co se odehrává.

Ty ryby nad námi nebyly vidiny,

všem vědcům precizním rozum vykrvácel.

Nezůstal na Zemi snad člověk jediný,

který by k obloze oči neobracel.

Lidé se věšeli, smáli se, hroutili,

jen blázni jako my v klidu to přežili.

Když spadla první koruna, nikdo si toho nevšímal,

protože to byl zatím jen ojedinělý případ.

Nazítří pak už nadšeně kdekdo se o to zajímal,

že najednou se začaly z oblohy mince sypat.

Občasných mírných přeháněk z drobných koleček kovových

padalo z šedých oblaků den za dnem čím dál více.

Jakmile spustil mincí déšť, těch peněz k mání hotových,

mladí i staří občané vyběhli do ulice.

V ten denní příděl financí postupně každý uvěřil,

rval se o něj a nehleděl, jaký to budí dojem.

Děti bily své rodiče a bratr sestru udeřil,

cesty se krví zbarvily a život se stal bojem.

Jaký je výhled na zítřek? Čeká se průtrž bankovek.

Lidé si zbraně chystají, oběti půjdou do stovek.

Stejně tak jako živí lidé ve svém osudem daném čase,

i věci mají tajné sklony, co jejich duši potěší.

Tak v klidném jarním odpoledni skříň na procházku vydala se;

to, že se náhle rozpršelo, zdá se, že vůbec neřeší.

Je to skříň z dřeva dubového, pohybuje se namáhavě,

výhodu má, i když dost spornou, nemusí ven se přezouvat.

Tam kde ten, kdo má končetiny, dostat se k cíli zvládne hravě,

centimetr po centimetru musí se zvolna posouvat.

Není to snadné kráčet v dešti s nákladem, co má uvnitř sebe,

desítka šatů na ramínkách, zásuvky plné ručníků...

Jak škvírou dovnitř vlhkost vniká, promokne a ten déšť ji zebe.

Do kapesníků vysmrká se, které má v spodním šuplíku.

Všechno, co dneska užívá si, naučila se od lidí.

Když zpátky domů navrátí se, všechny věci jí závidí...

Stojí holka odhodlaně tváří v tvář tajemné síle,

zažívá to po dvacáté, stejně se vždy poleká.

Ke kouzlu, co očekává, dojde náhle během chvíle,

jeden strom uprostřed lesa promění se v člověka.

Nejdřív z toho byla v šoku, vlastním očím nevěřila,

teď už chodí na jistotu přesně v pravé poledne.

Ze stromu se tehdy stává muž o jakém tajně snila

a očima strnulýma do tváře jí pohlédne.

Zmatený, že může chodit, dělá kroky klopýtavé,

naproti mu dívka vyjde a padnou si v objetí.

Místo větví rukama smí hladit její vlasy plavé...

v nehybný strom bohužel však změní se zpět vzápětí.

Ke kmeni se dívka tiskne, raněná tou proměnou,

ruce mívá pohmožděné, tvář od kůry odřenou.

Ve snech, které mívám občas pozdě k ránu,

ocitám se vždycky v prapodivném stavu.

Pravidelně se v nich někým divným stanu,

včera se mi zdálo, že jím svoji hlavu.

Zakousnout se do ní odshora jsem zkusil,

na patře mě lehce šimraly mé vlasy,

uvízly mi v krku, skoro jsem se dusil.

To, co potom křuplo, byly uši asi.

Horní část mé lebky v ústech trochu dřela,

mozek jako želé čvachtal na jazyku,

za chvíli i jazyk zmizel uvnitř těla,

jenom pár slin zbylo na krvavém triku.

Hlavu jsem zpět dávil, byl to proces hladký,

od té doby nosím na krku jen zvratky.

Jde si dívka širým polem, ničeho se neobává,

na módu si nepotrpí, je to slečna toulavá.

Jiné lidi nepostrádá, letní den si vychutnává,

v duši své má klid a pokoj, máloco s ní zamává.

Náhle vidí vprostřed lánu prapodivné shromáždění:

postává tam vedle sebe pár strašáků slaměných.

O něčem si povídají, v tom se jejich výraz mění,

píseň tichá, nostalgická vystřídá pak jejich smích.

Zní to trochu strašidelně, je to píseň o bytostech,

co na vlastní existenci nikdy nárok neměly.

Dívka vnímá, jak se třese a mrazení cítí v kostech,

rozmýšlí se, zda má utéct, potom se však osmělí.

Přijde k nim a něžným hlasem jejich píseň dotváří,

a slaměné tváře v mžiku jak slunce se rozzáří.

Uprostřed letní noci, když všichni tvrdě spali,

s neklidem ve svém srdci šel jsem se projít venku.

V údivu stát jsem zůstal, myslel, že zrak mě šálí:

podivnou křehkou bytost spatřil jsem na chvilenku.

Byla to dívka mladá, průsvitné šaty měla,

v bazénu plavala si, aniž se voda hnula,

jako by ze světla jen utkaná byla celá

a na hladině spíše vznášela se, než plula.

Jak na obrázek svatý s úctou jsem na ni hleděl,

na její pohyb v ladném a elegantním stylu.

Chtěl jsem jít všechny vzbudit, aby to každý věděl,

že stal se malý zázrak, v bazénu máme vílu.

Trvalo to pár minut, pak šaty sundala si

a zůstala jen mlha z té neskutečné krásy...

Za oknem smog a mlha, říjnové kalné ráno…

Stačí otevřít dveře, všechno je jiné hned.

Prožívat denně zázrak osudem je mi přáno,

ač bydlím v malém bytě, tak mám tu celý svět.

Překvapení mě čeká při každém otevření,

já přenesu se jinam a vždycky žasnu kam.

Koupelna je pryč v mžiku, v tropickou pláž se změní

a bosý místo dlaždic písku se dotýkám.

Jednou jsem v Brazílii, Copacabana volá,

jindy mě zase vítá za dveřmi Karibik,

a moje malá vana vždy vlnobití zdolá.

Mívám tak v zimě léto a vzdávám za to dík.

Když exotika zmizí, už je to o ničem,

ve vaně pak jen ležím pod infrazářičem.

Ne každá část oděvu, kterou denně nosíme,

bývá s tímto údělem plně spokojena.

Já znám jednu kalhotu, občas spolu mluvíme,

ta touží být od zbytku radši oddělena.

Ačkoliv je z bavlny, tak je plná života,

není jí však souzeno určit, kam se vydá.

Měla by víc prostoru bez nohavic kalhota,

než když chůzí člověka noha nohu střídá.

Ve skříni, kde přebývá, je tak trochu rebelkou,

její mysl bohémskou nesvoboda rdousí.

Uniknout z té poroby šanci má však nevelkou,

zipem musí pokaždé pusu uzamknout si.

Protože je pouhá věc s nemožností změny,

tak jsou její ambice předem umlčeny.

V dílně světa Stvořitele, kde vznikají lidská těla,

jednoho dne došlo k chybě, která zmatek vyvolala:

horní část ke spodní části ani trochu neseděla,

takže tady osaměle dvojice nohou nyní stála.

Cítily se nadbytečně, nikdo o ně neměl zájem...

Pochopily, že tu vážně žádné tělo pro ně není,

opustily místo vzniku, vydaly se na pouť krajem,

procházely vesnicemi, budily tím pozdvižení.

Nevěřícně každý hleděl, jak pouhé dvě nohy kráčí,

jako pár dvou neúnavných poslů věčné absurdity.

Souměrně jdou, levá, pravá, ke štěstí jim pouze stačí,

že jsou přes svou neúplnost součást běžné reality.

Elegantní putování užily si do sytosti,

svojí chůzí vyvracely všechny lži o zbytečnosti.

Po výpadku proudu došlo k nečekané události:

v půjčovně knih znenadání literární postavy

opustily knižní stránky, rozhlédly se po místnosti,

všem čtenářkám a čtenářům naskákaly do hlavy.

Učitel, co vracel Švejka, najednou byl prostořeký,

pán, co hltal Farmu zvířat, proměnil se na prase,

ze starého pamětníka byl tu hoch od Bobří řeky,

a pobledlá mladá dívka Malým princem stala se.

Před očima knihovníka měnili se muži, ženy

na hrdiny všech těch knížek, které právě vraceli.

Nadšení však panovalo, nikdo nebyl zaskočený,

lidé byli takovými, jak se předtím viděli.

Ostatní si užívali život, který nebyl v plánu,

já jsem zrovna četl Kafku... vím, jak zítra ráno vstanu.

Změnit svůj úhel pohledu připadalo mu zábavné,

kráčet si světem po rukou učil se hezky postupně,

a jeho hlavní důvody byly veskrze nemravné:

s hlavou kousíček nad zemí chtěl vidět holkám pod sukně.

Když první pády překonal, vnímal vše kolem odspodu,

při troše štěstí potkával holky, co byly dole bez,

dával vždy pozor na zvratky, kdykoliv míjel hospodu,

dýchal smog z městské dopravy a občas počůral ho pes.

Zvykl si ruce obouvat do tenisek i holínek,

zvládal se najíst příborem svýma nohama bosýma.

Pak naplno se nasytil dívčích lýtek a kolínek,

a jednoho dne pochopil, že dosáhl už maxima.

Dnes chodí zas jak ostatní, gymnastikou se nechlubí,

a svět, na který dívá se, zdá se mu celý naruby...

Jsem trochu v šoku, povím o tom krátce,

není to ale vůbec dobrá zpráva.

Před chvílí byl jsem venku na procházce,

zjistil jsem, že mě vítr rozfoukává.

Nejdřív to byly drobné kousky kůže,

létaly jako z pampelišky chmýří.

Dřív, než mi došlo, co vše stát se může,

přidaly se k nim rovněž prsty čtyři.

Hleděl jsem na to, nevěřil jsem tomu,

zmatený z toho, že už nejsem celý.

Než jsem se v běhu stačil dostat domů,

ještě mi obě uši odletěly.

Nechci být torzem, které ze mě zbylo,

vyjdu zpět před dům dokončit to dílo.

V ráhnoví výsměšně šklebí se zubatá,

jak to tak vypadá, už je po nás veta.

Vždycky nám říkali, že je zem kulatá,

a dnes jsme dopluli až na konec světa.

Před námi leží teď veliká záhada,

námořní výprava změnila se v drama.

Žádný břeh v dohledu, voda tu přepadá

přes okraj hladiny dolů do neznáma.

V posledních minutách, než navždy zmizíme

v propasti hluboké, kde nás smrtka lapí,

vzkaz v láhvi pro lidstvo do moře házíme:

že musí důkladně přemalovat mapy.

Do prázdna padáme a tma kolem je tu...

Možná to brána je do neznámých světů.