Na ulici se potkali a oba byli ve stavu,

kdy v samotě se topili, blízko volnému pádu.

Vyměnili si pohledy, potom ji pozval na kávu,

před malou chvílí usedli u stolku v přítmí vzadu.

Soustředili se na sebe a okolí je neruší,

každý z nich si teď pomalu o druhém obraz skládá.

Dívají se a dívají, pronikají si do duší,

ve dvou liniích obranných vrstva za vrstvou padá.

Přijímají se naplno, bez jakýchkoliv nároků,

to dlouhé smutné čekání bude dnes odměněno.

Jejich světy se spojují jako dvě řeky v soutoku,

a vlévají se do moře, které má nové jméno.

Vnímají se svou podstatou, radostně rozechvělou,

hledí na sebe minuty, hodiny, věčnost celou…