Jakmile jí začne směna, rozhlédne se po obloze,

vybere si oblak bílý na nebi uprostřed kraje.

Musí za ním pěšky kráčet či ho stíhat v rychlém voze,

podle toho, jak si vítr s tvary nad ní zrovna hraje.

Kam povinnost zavede ji, nemá nikdy předem zdání...

Stereotyp neprožívá, každý den je nebe jiné.

Po zemi se pohybuje poctivě a bez přestání,

nežli únava ji skolí nebo se mrak nerozplyne.

Jedinečnost zachytává, v tom je její práce cena,

do sešitu načrtává, jak se obrys mraku mění,

a když z něho déšť se spustí, cítí se být odměněna,

je s ním totiž ve chvíli, kdy došel svého naplnění.

Než jde spát, tak pomyslí si, že je vážně šťastná žena:

její činnost nemůže být vlastně nikdy ukončena.