Společnost má nazývá se Zvláštní služby pro nikoho,

někomu to přijde divné, v jiném to zas budí smích.

Na světě je spousta firem, takových však není mnoho,

zaměstnávám totiž lidi ve zbytečných profesích.

Jsem šéf velmi tolerantní, nejsem ani vybíravý,

najde se tu příležitost pro muže i pro ženu.

Je už potom jenom na nich, kolik času v práci stráví,

za činnost, co nemá smysl, dostávají odměnu.

Denně chodí uchazeči, kteří nový směr mít chtějí,

někteří z nich hned to vzdají, absurditou zděšeni,

další jsou pak pobaveni, s nadhledem se tomu smějí,

v marnosti té práce vidí volnost, kterou ocení.

Za to, že svůj život změní, neskonale jsou mi vděční,

i když svět je neocení, cítí se zas užiteční.

Ráno ihned po snídani psací stůl si dlouho čistí,

připraví si inkoust, pero a dopisní papíry.

Šálek dobré horké kávy správný přístup k dílu jistí,

k její práci prostě patři všechny tyhle manýry.

Začne tvořit listy dlouhé, prázdná slova, věty plané,

za pár minut dokončen je dopis vcelku umělý.

Vybírá si celebrity, k nimž se zpráva nedostane,

nebo slavné osobnosti, které dávno zemřely.

Vzletným stylem řádky psané nikdo nikdy nepřečte si,

ke slavným či mrtvým lidem cesta je dost složitá.

Jako kdyby všechnu poštu posílala bez adresy…

zpátky se jí vždycky vrací, ona s tím však počítá.

Občas by ji potěšila odpověď, byť i strohá.

Nejvíc by ji šokovalo, kdyby přišla od Boha.

Tváře od slunce opálené a v očích silná koncentrace,

na kraji pouště denně stává, zpoceným tričkem záda krytá.

Má střežit všechna zrnka písku, není to ale snadná práce,

je jich tu množství nekonečné, nikdo je nikdy nespočítá.

Nehybný vzduch mu vyhovuje, vítr je jeho nepřítelem,

raději má žár neúnosný, než závan vzduchu jakýkoli.

Ať fouká z té či oné strany, brání ta zrnka vlastním tělem,

bere svou práci zodpovědně a zmenšovat poušť nedovolí.

Přes všechnu jeho obětavost někdy se zkrátka nezadaří,

jednou za čas je vystavený malé pracovní tragédii.

V písečné bouři hrdě stojí a stoicky se přitom tváří,

s vědomím, že zas doba přijde, kdy do kůže se slunce vpíjí.

Hrdost má vždycky ve svých slovech, když nadřízeným zprávu hlásí,

a při pohledu na Saharu jak mocný vládce připadá si.

Na klopě růže bílá a úsměv podmanivý,

nejméně šestkrát denně je jeho prací lhát.

Se zapáleným zrakem musí být přesvědčivý

a říkat cizím dívkám: "Jste krásná, mám vás rád."

Studoval ženy dlouho, ví, co si slyšet přejí,

i když to v sobě nemá, tak jim to dopřává.

O lásce hezkých slůvek těžko se někdo přejí...

Snadné je nevšímat si, že trochu přehrává.

Najevo obdiv dává i těm, co se mu hnusí,

ten předstíraný zájem je dobře zaplacen.

Z paměti hned mu mizí, bere je jako kusy,

vždyť záleží jen na tom, kolik osloví žen.

Za denní mzdu je klame, aniž se červená,

výsledkem jeho práce jsou srdce zlomená.

V katalogu divných prací patří tato k jednodušším,

žádné školy nejsou třeba, stačí jenom zvedat ruce.

Lze ji svěřit bez problému i docela prostým duším,

a platí se v každé době, ať je klid či revoluce.

Je-li na svou činnost tázán, každý mávač bez váhání

na rovinu přiznat musí, že to není špatná práce.

S čistou hlavou, bez přípravy, pouze trochu předstírání,

úsměv na rty, dlaně vzhůru, když přijíždí delegace.

Jsou to družní zaměstnanci, ve skupinkách chodí spolu...

V anarchii, v totalitě, pokaždé je komu mávat,

důležité je jen vědět, kdo je zrovna na vrcholu,

nadšení dál projevovat a hlavně s tím nepřestávat.

Ve dnech volna mávači pak rozesmátou mohou pusu

natrénovat při odjezdech vlaků nebo autobusů.

Po celodenní námaze bolí ji často zápěstí,

ze všech sil se vždy vydává stejně jak v zimě, tak v létě.

Domů se vždycky vracívá se srdcem plným bolesti,

vždyť její práce patří k těm nejdojemnějším na světě.

Skládá do pytlů plastových to, co se nikdy nestane:

smích dětí kdesi v temnotách, lásky, které se míjejí,

všechna zbytečná setkání i svatby marně chystané.

Zná stesk, bolest i zklamání, je uklízečkou nadějí.

Vídá nádherné představy, z kterých jsou střepy bezcenné,

nad kupou přání povadlých cítí se trochu prokletá.

Ze vší té hořké marnosti srdce má smutkem sevřené,

slzy ji občas přemohou, když zničené sny zametá.

Jednou za čas dny prožívá, kdy zoufalství ji dožene,

do odpadků pak přihodí i své naděje ztracené.

Tisíckrát už líbala se, svoje rty má připravené,

často ale vůbec nešlo o projevy intimity.

Od přítele cizí lidi oslovit má povolené,

jeden zákon ovšem platí: nesmí v tom být žádné city.

Ve smlouvě má předepsáno padesát polibků denně,

všechny jsou však neosobní, jen v technickém provedení.

Ústa pilně nastavuje stejně muži jako ženě;

pokaždé, když osloví je, bývají dost překvapeni.

Nikdo příliš nevzpouzí se, akce mívá průběh hladký,

spojení dvou úst a tváří trvá jenom chvilku vždycky.

Práce něžná, neobvyklá má i svoje nedostatky:

doteky rtů po té době bere čistě mechanicky.

Když pak večer denní seznam polibků všech uzavírá,

kapesníček v ruce drží, stopy slin a rtěnek stírá...

Protože má rodinu, přál si pro svou jistotu

najít činnost bezpečnou, kde se vyhne úrazu.

Přesto se svým způsobem stal zachráncem životů,

jde o práci sezónní, dělá ji jen za mrazu.

Vždycky v zimním období zkoumá vločky sněhové,

které z nebe dopadnou na plát k tomu určený.

Když se jim tvar poškodí, přemění je na nové,

trochu času získají, nejsou ihned ztraceny.

Každá si tak před světem jedinečnost uchová,

vše, s čím přišly z oblaků, na chvíli se zhodnotí.

Díky němu žádná z nich nepřijde si tuctová.

Než roztají, tak si je na památku vyfotí.

Občas ten muž ustrne sám nad sebou v úžasu,

jak si v práci mimoděk cvičí smysl pro krásu.

Ne všechno, co napadne nás, veřejnosti chceme sdělit,

jsou i věci zakázané a nevhodné navenek.

S lidmi námi podobnými můžeme se o ně dělit,

stačí jenom pošeptat je pašerákům myšlenek.

Zvyklí jsou na denní příděl z myslí tajných věcí chtivých,

i ty můžeš tiše předat svoje zvrhlé nápady.

Bezpečně je přenášejí zemí lidí závistivých

k rebelům, co do sejfu je zamknou na dva západy.

Nemusíš se vůbec stydět za své chlípné fantazie,

nad tebou se nepohorší, naopak se pobaví.

Neřeší, co si kdo přeje a kdo jak moc perverzní je,

sami temné duše mají, netřeba mít obavy.

Není to jen jednosměrné, občas také stane se,

že ti někdo z pašeráků cizí tabu přinese.

Pohotovost vždy mívá ve dnech, kdy slunce svítí,

ve městech zvyklý bývá chodit na noční směny.

Stínům všech mladých dívek tak poskytuje krytí,

ať už jsou denní září či lampou osvětleny.

Na jeho včasný zásah však spoléhat se nedá,

připraven je i na to, že sem tam oběť bude.

Vymlouvá se a ruce pak na obranu zvedá,

stínů je příliš mnoho a nemůže být všude.

Jakmile slunce zajde, končí mu denní směna,

svoji mzdu vyzvedne si a domů se hned chystá.

Pokud nějaká dívka cítí se ohrožena,

odvrací hlavu jinam, je z něho alibista.

Když se jim něco stane, je bez pocitu viny,

on má v popisu práce, že chrání pouze stíny.

Sotva ráno slunce vyjde, muž, který se vážně tváří,

dostaví se s blokem v ruce na rozlehlé pobřeží.

Mořské vlny pozoruje, jak do písku zvolna vráží,

pečlivě je eviduje, na každé z nich záleží.

Svoji mysl soustřeďuje, je to práce velmi těžká,

přesný záznam skutečnosti bude jeho zásluhou.

Vše se rázem v marnost mění, když nějakou vlnu zmešká,

musí začít znovu dělat jednu čárku za druhou.

Stát na břehu do soumraku náročné je pro člověka,

obzvlášť těžkou práci mívá, když se moře rozbouří.

Polevit se ale nedá, statistický úřad čeká,

a nad prací odfláknutou těžko oči přimhouří.

Večer se pak domů vrací, jen prázdno ho přivítá,

všechny čárky odpovědně do půlnoci počítá.

Každý občas něco neví, vzpomenout si nedokáže.

Ať už se tím v hlavě trápí či nedělá z toho vědu,

když je v nouzi a má štěstí, dozajista uvítá, že

na chodníku potkat může pouliční nápovědu.

Neradí nic obecného, zda jet vlevo nebo vpravo,

místo toho jde hned k věci, dává rady do života.

Ví, že v žádné lidské duši není nikdy plně zdrávo,

i zdánlivě spokojení vědí, kde je tlačí bota.

Plachá dívka radu žádá, jestli jít na interrupci,

ušlápnutý manžel řeší, jak má změnit svoji ženu,

někdo se ptá, jak má přežít, když jsou kolem samí tupci,

jiný zase chtěl by vědět, zda má život vůbec cenu.

Denně potká spoustu lidí, úlohu má ovšem snadnou:

na všechno mít odpovědi, odpovědnost ale žádnou.

Jakmile jí začne směna, rozhlédne se po obloze,

vybere si oblak bílý na nebi uprostřed kraje.

Musí za ním pěšky kráčet či ho stíhat v rychlém voze,

podle toho, jak si vítr s tvary nad ní zrovna hraje.

Kam povinnost zavede ji, nemá nikdy předem zdání...

Stereotyp neprožívá, každý den je nebe jiné.

Po zemi se pohybuje poctivě a bez přestání,

nežli únava ji skolí nebo se mrak nerozplyne.

Jedinečnost zachytává, v tom je její práce cena,

do sešitu načrtává, jak se obrys mraku mění,

a když z něho déšť se spustí, cítí se být odměněna,

je s ním totiž ve chvíli, kdy došel svého naplnění.

Než jde spát, tak pomyslí si, že je vážně šťastná žena:

její činnost nemůže být vlastně nikdy ukončena.

Nezvyklý zážitek můžeš mít na náměstí,

občas tam dochází k poněkud divné scénce:

chlápek tě zastaví, chytí tě za zápěstí...

tvůj význam posoudí revizor existence.

Zjistí, kdo vážně jsi a proč jsi vlastně tady,

koukne ti do očí, prověří, zda jsi živý,

tvoje lži o tobě vezme ti bez náhrady,

udělí pokuty těm, kteří jen tak civí.

Ješitné nadutce zanechá v nejistotě,

pokrytce odhalí, vyčte to z jejich tváře,

a ten, kdo předstírá znalosti o životě,

riskuje, že přijde o pověst elitáře.

Sobci a lemplové rázně a bez milosti

dostanou od něho razítko zbytečnosti.