V nejhlubší podstatě kolem nás není nic,

žádný svět objektů, pouze čisté Bytí.

Je jen proud vědomí jak řeka bez hranic...

Kdo z něj chce vystoupit, do pasti se chytí.

Mysl má stále hlad, s tebou si zahrává,

zažité tvary nám naše filtry vrací.

Všechno, co sleduješ, je tvoje představa,

jdeš-li až k pramenům, obrysy se ztrácí.

Snadné je brodit se ze strany na stranu,

toužíš-li dojít dál, musíš své já svléknout.

Smíš potom věčnosti zaklepat na bránu,

dá ti to mnohem víc, než v kostele kleknout.

Plout řekou bez břehů ego se však bojí;

jen když ho odstraníš, vše se v jedno spojí...