Stále tu prostěradlo po jejím potu voní,

po nahém vláčném těle, i když je to pár dní,

a k básni rozepsané, která měla být o ní,

už nikdy nepřibude dvojverší poslední.

Vzpomínkou je teď láska, co nepřežila válku

dvou sebestředných duší s dotčeným pocitem,

a v kompotové misce je hrstka nedopalků,

na ubrusu jsou stopy po víně rozlitém.

Jako posvátné místo on všechno ponechává,

pomník toho, co bylo a co se nevrátí.

Před rozestlaným lůžkem dnes na podlaze spává,

a když přičichne k němu, tak trpí závratí.

S přibývajícím časem ta vůně vyvane,

však bolest v jeho srdci navěky zůstane.