Včera jsem se nečekaně dal se stolem do řeči,

řekl, že ho dosavadní existence nebaví,

mít nohy a nehýbat se, to mu prostě nesvědčí,

nechce zůstat celý život, kam ho lidé postaví.

Pak k našemu rozhovoru židle se též přidala,

také ona by si přála občas nohy protáhnout.

Napříč bytem na prohlídku ráda by se vydala,

mohla by se dotknout dveří, na ledničku dosáhnout.

Vyslovil jsem tajné kouzlo a zázraky nastaly,

stůl i židle měli náhle volnou možnost pohybu.

Hráli jsme si na honěnou, po místnosti běhali,

jejich celkem rychlé nohy hned v tom našly zálibu.

Až na židli po včerejšku ke stolu dnes usednu,

budu je brát trochu jinak, vždy, když na ně pohlédnu.