Asi tak zhruba před rokem, když ráno venku svítalo,

a slunce už se chystalo zahřívat všechny strany,

tehdy jediným pohledem období zvláštní nastalo:

spatřil jsem těsně za oknem šedý mrak uplakaný.

Tiskl se na sklo zoufale, prosil mě, ať ho pustím dál,

já nechal jsem se přemluvit, ptal se ho, co si žádá.

Řekl, že má strach ze slunce, tak jsem se nad ním slitoval,

na stropě se mi usadil, sem tam z něj kapka padá.

Pokaždé, když je jasný den, teď příchod svůj mi oznámí,

a často mívá doprovod, pozve si kamarády.

Někdy tak na krok nevidím a vlhkost v bytě stoupá mi,

připadám si však méně sám a jsem rád, že jsou tady.

Už dlouhou řadu měsíců mám doma tyto scény,

tak nediv se, že občas jsem poněkud zamračený.

Dlouho jsem se marně snažil řešit jednu záhadu:

podivný mě šramot budil vždycky, když den začíná.

Musel jsem se do své skříně podívat až dozadu,

a zjistil jsem, že tam žije malých skřítků rodina.

Táta, máma a houf dětí, sotva jak prst velicí,

jakmile mě uviděli, v tvářích měli zděšení.

Rychle jsem je uklidňoval, že jsem člověk přející

a že jejich odhalením nic se pro mě nemění.

Počítat tak klidně mohou nadále s mou podporou.

Přes den o nich není slyšet, ožijí se setměním.

Skřítky jsem jen o jednu věc požádal pak s pokorou:

ať mě ráno neprobouzí neposedným rejděním.

Vyšli mi vstříc a já za to, že plní mou podmínku,

do skříně jim občas dávám malou noční svačinku.

Ráno jsem dveře otevřel a zůstal v šoku zcela:

stála tam žena z pravěku, v obleku z kůže vlčí.

Spadla sem smyčkou časovou, zmatený pohled měla,

já jsem ji ihned pozval dál, teď sedí tu a mlčí.

Byt prohlíží jak jeskyni, ohniště marně hledá,

nemůžeme si rozumět, dělí nás celé věky.

Pak zkouší na mě promluvit, pochopit se to nedá,

možná mi něco sdělit chce, vydává však jen skřeky.

Zvyklá je, že muž za vlasy po podlaze ji tahá,

v koupelně na mě směje se, že vidí zvíře lysé.

Když vlčí kůži sundá si, je pod ní celá nahá,

před spaním ke mně v posteli pokorně přitulí se.

Nejspíš se tedy rozhodnu být její partner stálý.

Až normálně se oblékne, nikdo nic neodhalí.

Zvláštní věc se přihodila jednoho dne u mé tety,

je to věčná dobrodružka, která žije v Himalájích.

Na dveře jejího srubu zaklepal chlupatý yetti,

tvor, o kterém do té doby slýchala jen v místních bájích.

Teta dveře otevřela a svým očím nevěřila,

nebylo to žádné dítě, ten yetti byl plnoletý.

Dříve než se uvnitř srubu před tím divným tvorem skryla,

s rozpačitým pousmáním podával mé tetě květy.

Teta jako romantička jeho gesto ocenila,

pozvala ho do kuchyně a potom i do ložnice.

Velmi rychle poznala v něm partnera, o němž vždy snila,

z toho srubu zpátky do hor neodešel nikdy více.

Teta denně vychutnává to chlupaté potěšení,

na otázky novinářů říká vždy, že yetti není.

Mám rád lidi podivné, poznat je, to je můj cíl,

za to, že je potkávám, chtěl bych poděkovat.

Tak minulou neděli v parku jsem se seznámil

s mužem, co se do vlastní kapsy umí schovat.

Má dost plachou povahu, málokomu předvádí,

jak si dík svým schopnostem s realitou hraje.

Nežli divák náhodný postřehne, co vyvádí,

jenom kabát samotný ve větru tu vlaje.

Abys ho zas objevil, musel by ses podívat

dovnitř kapsy, odkud se muž na tebe směje.

Ač tvůj rozum odmítá, že se tohle mohlo stát,

oči tvé tě neklamou, jasně vidíš, kde je.

Před hrozbami brání se naučeným trikem,

do kapsy se ukryje, přikryt kapesníkem.

Včera jsem se nečekaně dal se stolem do řeči,

řekl, že ho dosavadní existence nebaví,

mít nohy a nehýbat se, to mu prostě nesvědčí,

nechce zůstat celý život, kam ho lidé postaví.

Pak k našemu rozhovoru židle se též přidala,

také ona by si přála občas nohy protáhnout.

Napříč bytem na prohlídku ráda by se vydala,

mohla by se dotknout dveří, na ledničku dosáhnout.

Vyslovil jsem tajné kouzlo a zázraky nastaly,

stůl i židle měli náhle volnou možnost pohybu.

Hráli jsme si na honěnou, po místnosti běhali,

jejich celkem rychlé nohy hned v tom našly zálibu.

Až na židli po včerejšku ke stolu dnes usednu,

budu je brát trochu jinak, vždy, když na ně pohlédnu.

Poté, co v neděli Boha jsem požádal,

aby mi ukázal jeden čin veliký,

na naší švestce se v pondělí zázrak stal:

přes noc tam vyrostly švestkové knedlíky.

Byla jich opravdu bohatá úroda,

po hrstech stovky jich z větví jsme trhali.

Většinu sežerem, zbytek se rozprodá

těm, kteří mlsně se dívali zpovzdálí.

Ten úkaz musím si v paměti uchovat.

Víckrát se nestane, mě to však netíží.

Posvátnost knedlíků mohl bych zvěstovat,

mám ale obavu, že skončím na kříži.

Boha chci přemluvit k dalšímu zázraku:

ať stvoří úrodu rumových panáků.

Dneska jsem se rozhodl, že se stanu stromem,

dřevinou míň nápadnou, co se v lese schová.

Nežli si to rozmyslím, na úřad jdu honem,

ať je mi tam přiznána identita nová.

Strávím dny, co zbývají, v místě navždy daném,

dále život povedu jednoduchý, čistý.

Váhám, zda být listnáčem nebo jehličnanem...

Snesu, až mi na zimu opadají listy?

Zbavím se tak nákladu, který s sebou vleču,

už mě zkrátka nebaví být obklopen tupci.

Dobře vím, že ani tak smrti neuteču,

stejně jednou v budoucnu přijdou dřevorubci.

Vždy, když vítr zafouká, chci větvemi mávat,

a můj život bude mi větší smysl dávat.

V chodbě jednoho úřadu, v pátek stejně jak v neděli

dva automaty na kávu naproti sobě stály.

Celé týdny a měsíce pouze na sebe hleděly

a trvalo to tak dlouho, až se zamilovaly.

Žádnou šanci však neměly, jak svoje city naplnit,

proto své slzy milostné do kávy přidávaly.

Ten vlevo jedné slečince, co chodila tam preso pít,

vlasy měla až do pasu, v očích jí jiskry hrály.

Ten vpravo s touhou promíchal kávu jednomu pánovi,

co hledal dívku pro život, která se k němu hodí.

Když se pak ti dva potkali, byli ze sebe hotoví,

od té doby jsou k vidění, jak za ruce se vodí.

Za automaty lásku tak prožívá někdo jiný:

dva lidé, kteří našli se zdánlivě bez příčiny.

Jedna žena pomatená má koš plný jablíček,

každému z nich jméno dala, ne však podle odrůdy.

Nazvala je jednotlivě podle slavných lidiček,

historických osobností od dobráků po zrůdy.

Vášnivého Casanovu do průvanu pověsí,

Gottwaldovi červenému za trest stopku utrhne,

jindy zase s velkým hněvem do Hitlera kousne si,

na kaši ho zuby drtí, potom z úst ho vyvrhne.

Gándhího dá na polici a denně ho uctívá,

Schrödingera škodolibě do krabice zavřela,

americké prezidenty nechává shnít zaživa,

z Belmonda a Delona si chutný kompot udělá.

Ze všech jablek nejradši má Rudolpha Valentina,

před spaním ho dlouho hladí, v dlani s ním pak usíná.

Před několika lety přišel k nám člověk ze skla,

těžko by někdo hádal, kolik mu bylo let,

místo vlasů hrst střepů, jeho pleť byla lesklá

a prázdné oční důlky jen odrážely svět.

Byl na něj pohled směšný, jak v pokoji se motá,

o patro jazyk cinkal vždy, když chtěl promluvit,

a dotek jeho ruky byl chladný, bez života,

uvnitř v průhledném srdci neskrýval žádný cit.

Po bytě zkoušel chodit, přítomní se mu smáli,

když potom do zdi vrazil, všichni jsme strnuli.

Rozbil se na sto dílků, my nad ním zaplakali

a pak ty drobné střípky do pytle shrnuli.

Často na něho myslím a nemám v duši klid,

po večerech ho tajně zkouším zpět sestavit.

Vyšel jsem si se svou puškou pohrát jen tak bez cíle,

zamířil jsem, vystřelil jsem Pánubohu do oken.

Potkala mě velká smůla, trefil jsem se do chvíle,

kdy Bůh zrovna po obědě koukal na svět z okna ven.

Viděl jsem, jak padá dolů, v pohledu měl výčitku,

utíkal jsem rychle za ním k místu jeho dopadu.

V duchu jsem si zanadával: "cos to proved´, dobytku?,

lidé svoji víru ztratí kvůli tvému nápadu."

Poté, co jsem za vesnici doběhl jak zběsilý,

nalezl jsem Pánaboha rozbitého na zemi.

Čekal jsem, že bude chybět všem, kteří v něj věřili,

že se však nic nezměnilo, kupodivu zdá se mi.

Léčím Pána Boha doma, denně k němu hovořím,

slíbil mi, že společně s ním novou církev vytvořím.

V jednom prazvláštním obchodě, na místě dobře skrývaném,

pod oprýskanou cedulí, mezi starými baráky

dívka mladá a vnímavá koupila si tam zvláštní krém,

co přitahuje poctivce a odrazuje hlupáky.

O tom, jak ten krém funguje a jak na lidi působí,

přesvědčila se vzápětí, když hlavní třídou kráčela:

obloukem se jí vyhnuly všechny protivné osoby

a flirtující frajírci drželi se jí od těla.

Když krémem si tvář potřela, vytvářel dobré okolí,

přiblížit se k ní mohl jen člověk čistý a nevinný.

Pár dobrých slov s ní prohodil moudrý stařeček o holi,

na procházkách vždy dostala od romantiků květiny.

Až potkáš ji, co stane se, pohlédne-li ti do očí?

Vyměníte si úsměvy nebo se radši otočí?

Kdysi v předškolním věku, když poznával jsem slova,

dával jsem jim svůj význam a vážně věřil tomu,

že listonoš je člověk, co denně zas a znova

ostatním lidem nosí listy spadlé ze stromů.

Před očima jsem míval zlaté podzimní časy,

kdy maminkám a tátům zelené listy dává,

a přemýšlel jsem nad tím, co dělá v zimě asi,

poté, co všechno listí vítr pryč rozfoukává.

Já chtěl jsem též list poslat dívence od sousedů,

velmi jsem se však styděl dojít až k jejich brance.

Dlouho jsem se tím trápil, pak požádal jsem dědu

a ona potom našla žlutý list ve své schránce.

Dát najevo své city dnes už se neobávám,

a když přichází podzim, tak ženám listy dávám.

Volala mi jedna známá, že prý potřebuje radu:

pokaždé, když den se končí, zmocní se jí panika,

s příchodem tmy pravidelně promění se v čokoládu,

do rána pak obává se, že ji někdo spolyká.

Odpověděl jsem jí na to, že má bujnou fantazii,

do ní skrývá symbolicky to, že chce být dobyta.

To, jak sama připadá si, se skutečností se míjí,

a pro svoji představivost ve strachu se ocitá.

Ať k ní přijdu na návštěvu, žádala mě naléhavě,

nejlépe tak v devět večer, poskytne mi důkazy.

Šel jsem tam, však zůstal v šoku, uviděl jsem totiž právě,

jak z dveří jejího bytu podivný muž vychází.

Než jsem se ho stačil zeptat, copak dělá zrovna tady,

všiml jsem si, že ten člověk pusu má od čokolády.

Nejeden pamětník vzpomíná na jistou příhodu před lety:

došlo u rybníka k nehodě, spadl tam náklaďák s Biblemi.

Od toho dne nastal pod vodou zvláštní stav, pořádně ujetý:

těch pár ryb, které číst uměly, poznalo, jak je to na zemi.

Bibli si důkladně přečetly, s poznáním radostným zjistily,

že víra zbavit je dokáže existenciální zátěže.

Pak po vzoru lidských věřících patřičných rolí se zmocnily,

štiky šly vybírat odpustky a kapr dělal všem papeže.

Z běžné vody byla svěcená, z bublin v ní chorály zazněly,

naivní candáti zkoušeli, jestli ji ve víno promění.

Nad rybníkem občas svatozář objevovala se v neděli

a rybáři, kteří přišli tam, odcházeli čerstvě pokřtění.

To všechno už dávno stalo se, dodnes však šeptá se, jak kdysi

ryby po hladině běhaly, na Krista Ježíše hrály si.

Žilo kdys děvčátko a také chlapec malý,

svoje sny sdíleli, vlastní svět mít vždy chtěli.

Když jednou na dvorku zase si spolu hráli,

tak velmi nevšední zvíře si vymysleli.

Chobotem protáhlým připomínalo slony,

pod hlavou čtvercové tělo se nacházelo,

bylo dost maličké, asi tak jako ony

a různě na hlavě celkem šest očí mělo.

Chodilo za nimi jak pejsek na provázku,

na nohách tenoučkých, kopyty zdobenými.

Dávno už vyrostli, našli štěstí i lásku,

zvíře, co stvořili, stále je ale s nimi.

Dnes jsou již dospělí, životem běžným žijí,

tajně však krmí ho dál svojí fantazií.

Příště se narodím jako tvá cukřenka,

připraven kdykoliv život ti osladit,

a možná někdy tě napadne domněnka,

že bych tou cukřenkou právě já mohl být.

Příště se narodím jak sponka do vlasů,

do stolku nočního na noc mě uklidíš,

ráno mě připneš a já v němém úžasu

budu si užívat, jak moc mám k tobě blíž.

Příště se narodím jak porce zmrzliny,

kterou si nabereš v cukrárně na lžičku.

S tebou si vychutnám okamžik jediný,

kdy spolu prožijem rozkoše chviličku.

Doufám, že po smrti nějak to zařídím...

Zatím jen cukřenkám a sponkám závidím.

Malý prostor k žití moje oči vidí,

žije nás tu spousta v jedné garsonce.

Namačkaných spolu kromě známých lidí

pár velikých zvířat je tu dokonce.

Tamhle v levém rohu Sherlock Holmes bydlí,

v pravém Švejk všem zase zvedá náladu,

u malého stolu tísní se pět židlí,

na nich Rychlé šípy mají poradu.

Hrabě Monte Christo pije deci vína,

na chodbičce u bot Vinnetou má stan.

V posteli mě čeká Anna Karenina,

ve vaně se koupe Nemo kapitán.

Ač zabrali místo, nemám na ně zlost,

jsem tady jen vlastně bezvýznamný host.