To jezírko přehluboké, ta voděnka zakalená,

často k němu moje milá po večerech chodívala.

Černé vlasy, tichá duše, křehká jako vodní pěna,

z lesní zvěře, ze zlých lidí nikdy bázeň nemívala.

Potmě se tam koupávala, sledována stádem laní,

záře luny na obloze její půvab násobila.

Někdy, když to nevěděla, chodíval jsem tajně za ní,

štěstím se mi srdce chvělo, jak je hezká moje milá.

Jezírko dál v lese leží, ona je pryč a já žiji…

Jednoho dne odešla tam, domů se však nevrátila.

Ztratila se, nikdy více žádný člověk nespatřil ji,

navždy skryto zůstane mi, jaká si ji vzala síla.

Po letech dnes o jezírku povídá si místní chasa,

občas že tam zjevuje se víla krásná, tmavovlasá…