Přišel jeden muž do ráje, tam, kam po právu náležel,

vždyť celý život poctivě vyvaroval se hříchů.

Nejdřív se cítil povznesen, pak divný pocit z toho měl,

zjistil, že věčnost posmrtnou stráví v pobožném tichu.

Duha se nad ním klenula, růžové mráčky v povzdálí,

a kolem duše čisté tak, že muž skrze ně viděl.

Všechny se kamsi do prázdna s plachým úsměvem dívaly,

každý měl štěstí navěky svůj zaručený příděl.

Ženy nebyly ženami, muži nebyli k poznání,

místo tvůrčího napětí blaženost nekonečná.

V té vyplněné prázdnotě nezbýval prostor na přání,

muž poznal, že ho nečeká nic víc, než nuda věčná.

Boží hlas k němu promluvil: "Zkus, člověče, to pochopit.

Na zemi jsi nic nežádal. Proč bys měl nyní něco chtít?"