V životě denně potkáváš idioty a debily,

dáváš se s nimi do hádky, křičí na tebe z plných plic.

Dívej se na ně s odstupem, jako by tu už nebyli,

na prach se jednou rozpadnou, jsou to jen těla a nic víc.

Ředitel, soudce, generál, lidé ctnostní a bohatí,

ty klaníš se jim s pocitem, že jejich moc je bez hranic.

Když jejich střeva vzbouří se, důstojnost pryč se vytratí,

na mísu stěží doběhnou, jsou to jen těla a nic víc.

Modelky, chladné bohyně, tváře z obálek prestižních…

Víš, že je marná touha tvá mít některou z těch krasavic.

Pod neupřímným líčením je běžnou holkou každá z nich,

zblízka tě čeká zklamání, jsou to jen těla a nic víc.

Dáme na první signální, všechno má však svůj rub i líc,

od prezidentů k žebrákům jsme jenom těla a nic víc.

Jděte stranou, smrtelníci, řadoví a obyčejní,

provolejte slávu jednou, dvakrát, ba i potřetí,

vzdejte poctu lepším lidem, nejsme přece všichni stejní,

mezi lůzu obyčejnou přicházejí estéti.

Jsou to muži pevných zásad, ušlechtilé tlamy cení,

primitivním sprostým vtipům nikdy by se nesmáli.

Stokrát denně ruce myjí a jsou pevně přesvědčeni,

že vzdělaný člověk prostě nevrhne a nekálí.

Na druhých jim nezáleží, sami určují svou cenu,

navonění, namyšlení, ve značkovém obleku.

Každý titul sebestředně přidají ke svému jménu,

nechtějí být přirovnáni k normálnímu člověku.

Realitu nevnímají, domýšliví mimoni,

nevěří, že jiným lidem jejich duše nevoní.

Je neděle, slunečný den, pro lov ze všech ten pravý,

nákupní centrum otvírá, radostné skřeky zní tu.

Kolem vchodu už hromadí se nedočkavé davy,

pravěcí lidé vyšli ven ze svých sídlištních bytů.

Na lov se v tlupě vydali s taškami nákupními,

do útoku se vrhnou hned, jak otevřou se dveře.

Nadělají si zásoby ještě před vpádem zimy,

odtáhnou do svých jeskyní kousíčky mrtvé zvěře.

V poledne potom nastanou posvátné rituály,

úspěšný lov se oslaví říháním spokojeným.

Až kosti doma oberou, do pelechů se svalí,

chrápání oknem bude znít dokořán otevřeným.

S příchodem tmy se za okny objeví světel stovky,

v každém brlohu rozžehne se oheň obrazovky.

Kdysi muži světu vládli, ne vždy k jeho prospěchu,

naštěstí je na ústupu to zákeřné plemeno.

Nebude víc slabé ženy tahat do svých pelechů,

jeho právo na hry dávné je teď navždy změněno.

Feministky dělaj čistky, pro svět chlapů nastal zlom,

samce příliš činorodé soudní proces pokosí.

Pro pravdu je nutno míti v sobě správný chromozom,

přirozené rozdělení rolí už se nenosí.

Pozornost na sebe poutá hvězdička z dob pradávných,

před třiceti lety na ni taky jednou někdo sáh´,

další zase pro výhody spáchala smrtelný hřích,

tenkrát dala dobrovolně, dnes říká, že měla strach.

Sociální rovnoměrnost tu však jaksi neplatí,

většinou se provinili muži, co jsou bohatí.

Za branami nevěstince, někdy takhle pozdě k ránu,

v jednom koutě spodní prádlo, v druhém láhev od rumu,

na podlaze zcela nahých leží šest ctihodných pánů,

samozřejmě jsou tu jenom za účelem výzkumu.

Vědí přece, co se sluší, jak se mají lidé chovat,

přes den o tom vykládají svým svěřeným ovečkám.

Mohou ve svém povolání o morálce diskutovat,

vypouštět vznešená slova ze svých pokryteckých tlam.

Jsou to velcí puritáni, ač to příliš nevypadá,

když se válí se slečnami ne moc dobré pověsti.

Před světem své hříchy tají, jak to dobrý bonton žádá,

zadním vchodem odcházejí z toho domu neřesti.

Chlast a děvky užijí si, jakmile však přijde den,

tak zamíří do kostelů a do školních učeben.

Závidíme si cokoliv, úspěch se tu moc nenosí,

většinu lidí potají potěší druhých neštěstí.

Denně nám hraná srdečnost zakrývá špíny nánosy,

v zemi svatého knedlíku, kde bohu říkáš "se šesti".

Občan je s málem spokojen a nic vyššího nehledá,

myšlenky trochu odlišné rozptýlí se hned jako dým.

Pokaždé někdo najde se, kdo udá svého souseda,

v zemi svatého knedlíku, kde konzum hraje vždycky prim.

Lid miluje zde nákupy a televizní zábavu,

problémy druzí vyslechnou, nedočkáš se však pomoci.

Každý raději zbaběle nechá si močit na hlavu,

v zemi svatého knedlíku, kde žijí hlavně otroci.

Místo pravdy tu uslyšíš jen výmluvy a vytáčky,

v zemi svatého knedlíku a hnědé školní omáčky.

Přečetl jsem dost pěkných knížek, kde se o skvělých ženách píše,

pravda však, které čelím denně, probouzí pouze smutný smích.

Dnes už to vidím jednoznačně: má holka je jen sbírkou klišé,

není na ní nic, čím se liší od tisíců jí podobných.

Tvář fádní, zcela bez výrazu, očima věčně na mobilu,

dělá jen to, co jinde vidí, sama se o nic nesnaží.

Dokola pár slov opakuje, na vlastní názor nemá sílu,

potřebuje svět jednoduchý, mozek jí v hlavě překáží.

Hodiny celé zabírá jí, když předstírat se snaží krásu,

než si své nehty nalakuje a než si řasy upraví.

K ničemu jí to ale není, je to vždy jen otázka času,

kdy všechny kolem včetně sebe zase znudí a otráví.

Je stejná jako spousty jiných, sám vlastně nevím, proč ji mám,

jestli se někdy v davu ztratí, tak už ji nejspíš nepoznám.

Toho dne zcela náhodně prošel jsem dveřmi kostela,

domníval jsem se, že jsem sám, jediná duše zbloudilá,

však mourovatá kočka tam na chladné zemi seděla

a v očích měla divný lesk, jako kdyby se modlila.

Nejprve měl jsem pochyby, zda utéci se nechystá,

neprojevila obavy, přijala moji přítomnost.

Odvrátila tvář kočičí a dívala se na Krista,

tak jako by s ním vedla řeč a spíše on byl její host.

S tím Božím synem na kříži dlouho na sebe hleděli,

a v jednu chvíli zdálo se, že on se na ni pousmál.

Pak spatřil jsem, že najednou rány mu z těla zmizely,

sestoupil dolů, poklekl a kočce tiše požehnal.

Když svaté zvíře vyšlo ven a kráčelo po chodníku,

lidé kameny házeli, tak jak to mají ve zvyku.

Pokaždé, když tu fotku vidím, tak nad krutostí lidskou pláču:

holčičku z války vietnamské, nahou, napalmem popálenou.

Vzpomenu si na všechny borce, co navléknou se do maskáčů,

divoké sny je ovládají, do bitvy v duchu hned se ženou.

Z huby jim táhnou s pachem piva samá chlapácká silná slova,

Rambové s mozkem na steroidech, stateční doma v obýváku.

Na bojištích by rychle změkli, kdyby tekla krev opravdová,

před televizní obrazovkou stylizují se do vojáků.

Po večerech si představují, že jejich pyje vládnou světem,

ve válce je vše dovoleno, užít si třeba znásilnění.

Podají si pár civilistů, inspirováni Pinochetem,

nabitá zbraň a uniforma v sadistu fotra s bříškem změní.

Nad tím obrázkem z Vietnamu erekci si vždy přivolají,

na gauči zařvou "Na Stalingrad!" a poklopec si rozpínají...

Jeden dům jako druhý stojí tu na předměstí,

z nich, jakmile se setmí, málokdo ven už vyjde.

Ač v kolonii žijí, berou to jak své štěstí,

v řadových domcích bydlí samí řadoví lidé.

Žádný obchod tu není, natožpak dětské hřiště,

důsledně vzato jsou to kasárna pro civily.

Jaké je dneska potkáš, takoví budou příště,

neexistuje důvod, proč by se odlišili.

Bez vozu jsou jak v poušti, nuceni k dlouhé chůzi,

doporučeno je nosit maloměšťáckou masku.

Jistotou je svůj názor mít stejný jako druzí,

a ve volbách jak stádo volit pravdu a lásku.

Mají řadové city, řadové jídlo, pití,

ztrátou svého já platí za skromné místo k žití.

Hned poté, co v celém městě odbije hodina pátá,

jako koncert zazní všude stovek klíčů zamykání.

Z pohodlných kanceláří vytratí se natotata

muži, ženy s šedou duší, zaplacení z našich daní.

Mezi stohy dokumentů puch razítek po nich zbyde,

celý den jen proflákali, do davu se tiše vmísí,

splývají s ním nenápadně, tváří se jak běžní lidé,

nemusí to každý vědět, že jsou úřednické krysy.

Unaveni nebývají, co dělají, není práce,

hýří vždycky energií nejvíc, když jim skončí směna.

Jejich hlavním potěšením bývá něčí buzerace,

ze své věčné dominance mají ega nasycená.

Ze srdcí krev inkoustová pronikla do morku kostí,

celé jejich bytí páchne agresivní zbytečností.

Ve zprávách samí hlupáci, divíš se, jakou máme vládu...

Proč nad tím zdvíhat obočí, vždyť je to přece jasná věc:

politiky Bůh nestvořil, to přišel někdo na brigádu,

i tak si práci nechutnou ponechal radši na konec.

Dřív říkali si soudruzi a dneska jsou to demokrati,

pokud se vítr otočí, zas rychle změní svoji tvář.

Vlídný tón sem tam nasadí, když do voleb se termín krátí,

slova se s pravdou míjet smí, funkci je jedno, že jsi lhář.

V životě nejsou k ničemu, hladové loutky vyprázdněné,

ač žádný názor nemají, stejně ho vždycky prosadí.

Na úkor lidí poctivých žravost je k žlabu stále žene,

a není jiné řešení, než nakopat jim pozadí.

Zatímco o svůj denní chléb věčný boj svádí chudáci,

tak v parlamentu za pultem poslanci ten čas prozvrací.

Proč bych tě měl litovat, malý český měšťáčku?

Válíš z lejna kuličku, chceš ji mít co největší,

skončíš kvůli žravosti jako ryba na háčku.

Umím s lidmi soucítit, nad tebou však nebrečím.

Tvoje heslo vždycky je "klídek, smrádek, pohoda",

nerad lidem nasloucháš, radši je hned napadáš.

Uděláš si fotečky, když se stane nehoda,

a o jejích obětech u chlebíčků vykládáš.

Má-li soused problémy, slintáš nad tím radostí,

pokud se však šťastným zdá, tak nasadíš pomluvy.

Udávat a závidět jsou tvé hlavní vlastnosti,

každou tvoji sviňárnu ego nějak omluví.

Svoji malost ukrýváš pod vzletnými frázemi,

v duchu ale víš, že jsi nejnižší tvor na zemi.

Lidé jsou dnes radostnější, tváře mají natěšené,

údiv nad tím vyjádřil by jen ten, kdo nic neví.

Tři až čtyři tašky v ruce, do obchodů dav se žene,

konečně je tu den akcí a čtvrteční slevy.

Po týdenním plahočení náhle život smysl má zas,

nedočkavým konzumentům jejich smysly zbystří.

Nejvíc by se vyplatilo skoupit všechno pěkně naráz,

tam, kde jeden kousek zbývá, občas to dost jiskří.

Nad cenami zákazníci jako děti vyvádějí,

objet všechny obchoďáky, to chce nervy pevné.

Vozíky se rychle plní tím, co lidé jinak nejí,

možná, že to v koších skončí, je to ale levné.

V pátek každý probírá se z té nákupní kocoviny,

v pondělí chuť do života vrátí znovu leták jiný.

Ó evropské hodnoty, ó vy mýty tajemné,

jste tak přísně chráněné, co se ve vás skrývá?

Každý lump a pokrytec definice příjemné

k zakrytí svých sviňáren často používá.

Smlouvy nebo dohody mají svoje skulinky,

ne všem hrají do ruky, silnější jen chrání.

Ti větší si vynutí vždycky lepší podmínky,

menší státy zaplatí všechno ze svých daní.

Dát najevo pochyby, to tě může zabolet,

zrádci posty výhodné brání vlastním tělem.

Novodobí soudruzi prst varovný vztyčí hned,

v jejich očích staneš se třídním nepřítelem.

Nad jednotnou Evropou eurohujer mlaská,

největší však hodnotou výplatní je páska.

Na počestnou si nehraje, nikdo by jí to nevěřil,

město není moc veliké a všichni ji tu znají.

V tom pestrém lidském divadle život jí roli vyměřil,

nabízí služby nemravné mužům, co přetlak mají.

Když není zrovna přítomná, lidé si o ní říkají,

že je to holka prodejná, která je snadno k mání.

Zná všechny místní občany a slyšela, jak sténají,

jakmile kolem prochází, vždy mlsně hledí na ni.

Má na neřesti monopol, takže ji skoro každý měl,

gymnazisté i strážníci, ženáči, ba i vdovci.

Protože dobré zisky má z té denní dávky mužských těl,

občas dá jen tak z charity místnímu bezdomovci.

Pár pohoršených zoufalců s hlavou vztyčenou míjí...

Až do výslužby odejde, tak pomník postaví jí.

Býval jsem stálým rebelem, bouřil se proti systému,

nadchla mou duši zvídavou každá myšlenka nová.

Sílu jsem v sobě nacházel jít vstříc každému problému,

ve prospěch slabých zvednout hlas, hájit svobodu slova.

Ty dnešní změny k horšímu mě ale vážně nebaví,

odmítám trendům podléhat nenávisti a zloby,

jako totální idiot bránit všech sto pět pohlaví

a bořit sochy minulé na příkaz tupé doby.

Za prorežimní peníze dnes rebelují pitomci,

infikovat lze hloupostí ty tvory dutolebé.

S každým dnem víc mi připadá, že svět se chýlí ke konci,

a systém je jak slepý had, co požírá sám sebe.

Nevnucujte mi transparent, ne, nejdu s vámi, běžte dál,

v mých očích dneska těmi jste, proti kterým jsem bojoval.

Smutný je pohled na vzorné lidi,

muže a ženy morálních zásad.

Pravidla striktní jejich dny řídí,

nemají nad čím v životě jásat.

Neumí vypnout, rozkoš mít z hříchu,

občas si duši vykoupat v lihu.

Volný čas tráví v mrtvolném tichu,

a místo sexu přečtou si knihu.

Na židli sedí s rukama vzadu,

a když si stoupnou, v pozoru stojí.

Ve vztazích druhým dají vždy radu,

podlehnout citům sami se bojí.

Netrefí k srdci, nevědí kudy,

roboti pravdy v muzeu nudy.

Cynický kamarád řekl mi v mládí,

že nemám vázat se na ženu žádnou,

každá je prodejná, o to se vsadí,

jak zjistí cenu svou, tak všechny padnou.

Já jsem mu nevěřil, lásku jsem hledal,

a do pár dívek jsem naději vkládal,

létal jsem, klesal jsem, z prachu se zvedal,

vždycky jsem nakonec citově strádal.

Dávno jsem pochopil svatební zvyky,

proč muž vždy v černém je a žena v bílém.

Na mě už neplatí pohlavní triky,

životní otroctví není mým cílem.

Ženy dál ponechám své sítě splétat,

ony ať padnou si, já chci si létat.

Spíž přetéká ti jídlem, které ti říká pane,

ze stovek různých chutí můžeš si vybírat.

Ač zní to jako klišé tisíckrát otřepané:

zatímco ty si žereš, tak jiní mají hlad.

Říháš a namlouváš si, jak přepychově je ti,

nacpi si plné břicho a pak na míse tlač,

a nepřemýšlej o tom, že jinde trpí děti.

Zatímco ty si žereš, zaznívá jejich pláč.

Žaludek plný míváš a stejně ti to nedá,

tvá žravost další porce na talíř přibírá.

V odpadcích potom skončí tvé zbytky od oběda,

zatímco ty si žereš, tak někdo umírá.

A nech si svoje kecy, že takhle to má být,

máš víc, než stačíš strávit, jsi hnusný parazit.

Byl jeden muž a měl děti, co věřily na Ježíška.

Jednoho dne rozhodl se, že svůj názor na to poví.

Když si kaprem se salátem naplnily svoje bříška,

stoupl si a promluvil k nim, šokoval je svými slovy.

"Kdo se klaní Ježíškovi, není vždycky bytost čistá,

za tu dobu, co zde žijí lidé na planetě Zemi,

kradli, lhali, zabíjeli, mučili ve jménu Krista.

Pročítám-li historii, smutno v srdci z toho je mi.

S křížem v ruce jako zbraní také dětem ublížili,

tatínky jim povraždili, vypálili jejich domy,

jak k zvířatům chovali se k těm, co Bibli málo ctili.

Tohle všechno nepřímo má ten Ježíšek na svědomí.

Ode dneška o těch dárcích, synku, dcerko, pravdu znáte:

Ježíšek je nepřinesl, ode mě je z lásky máte."

Přišel jeden muž do ráje, tam, kam po právu náležel,

vždyť celý život poctivě vyvaroval se hříchů.

Nejdřív se cítil povznesen, pak divný pocit z toho měl,

zjistil, že věčnost posmrtnou stráví v pobožném tichu.

Duha se nad ním klenula, růžové mráčky v povzdálí,

a kolem duše čisté tak, že muž skrze ně viděl.

Všechny se kamsi do prázdna s plachým úsměvem dívaly,

každý měl štěstí navěky svůj zaručený příděl.

Ženy nebyly ženami, muži nebyli k poznání,

místo tvůrčího napětí blaženost nekonečná.

V té vyplněné prázdnotě nezbýval prostor na přání,

muž poznal, že ho nečeká nic víc, než nuda věčná.

Boží hlas k němu promluvil: "Zkus, člověče, to pochopit.

Na zemi jsi nic nežádal. Proč bys měl nyní něco chtít?"

My jsme lidé tvořiví, neděláme u pásu,

tak to chodí na světě, každý má svou práci.

Ruce, ty nás neživí, jsme tu hlavně pro krásu,

zpíváme vám písničky, hrajem v inscenacích.

Pohrdáme burany, lidmi z vrstev nejnižších,

dávaj přednost ledničkám před tím, co je hezký.

Kultura jim nevoní, na umění neslyší,

radši pivo koupí si nežli naše desky.

Klaníte se před námi, i když školy nemáme,

víme všechno nejlépe, jsme vašimi vzory.

Ačkoliv jsme elitou, úroveň vám zvedáme,

tajíme, že v podstatě stejnými jsme tvory.

Tak podpořte kulturu, ať se to k nám hrne,

chceme mít své ledničky taky pěkně plné.

Vulgárně nemluví, nekouří, nechlastá,

před aktem ženu si na záda položí,

proniká do ni pak pouze jak gymnasta,

předehru vynechá, jde rovnou k souloži.

Žena by aktivní téměř být neměla,

nejsou mu po chuti polohy zvířecí.

Bývá-li nadržen, občas se udělá,

než stačí pečlivě kondom si navléci.

Až se svým orgasmem pár vteřin potěší,

vstane a odejde dlouho se sprchovat.

Cítí se spokojen a nijak neřeší,

že by měl partnerce ještě se věnovat.

V zrcadle vidí pak vždy, když se obléká,

skvělého milence, dobrého člověka.

Vývoj světa se zastavuje a lidé s chytrostí se míjí,

stačí jim dlaně natažené a k tomu duše nenažrané.

Nevytvoří nic převratného, ani budoucí historii,

jak ozvěna v nich nahlas duní jen myšlenky a city plané.

Hlavu si denně naplníme průjmem ze sociálních sítí,

televize nás zásobují hudbou a filmy pro dementy.

Nic z toho proudu bez obsahu v našich myslích se nezachytí,

a my dál pouze zůstáváme průtokovými konzumenty.

Nevíme už, co bylo včera, co bude zítra, neřešíme,

hltáme všechno nenasytně, zakrýváme tím prázdno v sobě.

Soutěže, zprávy, seriály, co předhodí nám, prostě sníme,

nikdy to ale uvnitř sebe neudržíme dlouhodobě.

Už nevnímáme, že se paměť stále ke stejným věcem vrací

a proudům špíny nabízíme náš mozek – záchod splachovací.

V každém člověku číhá malá zákeřná svině,

tvář hajzla objeví se, jakmile maska spadla,

naše lidství se dávno ocitlo na mizině,

nikdo to nechce přiznat, kouknout se do zrcadla.

Nechceš-li tomu věřit, navštiv diskusní fóra,

z pavlačí virtuálních tečou tam kýbly hnoje,

je to ráj pro každého slovního agresora,

pro zbabělce, co zvolí zákeřný způsob boje.

Platí tu shnilé sliny, nikoliv argumenty,

nejhorší lidská špína rodí se v téhle líhni.

Věř mi, nemá to smysl, trápit se pro dementy.

Nechceš do lejna šlápnout? Tak se mu prostě vyhni.

Venku se usmíváme, doma se proměníme,

ukrytí v internetu pravé já vyzvracíme.

Svět se změnil, dnes má rychlost čtyři slzy za vteřinu,

hloupost se cpe do popředí, nad námi se vlády zhostí.

Nadnárodní společnosti chrlí na nás svoji špínu,

ústa jí vstříc otvíráme z prospěchu či z povinnosti.

Bezvýznamní politici lžou nám denně čím dál více,

mladí lidé hned vše chtějí a nemají žádné cíle.

Digitální vztahy brání přirozené romantice.

V prostředí, kde konzum vládne, mít své sny je pošetilé.

Ačkoliv jsem boomer starý, netrápí mě nostalgie,

jsem jen trochu smutný z toho, co se to se světem stalo.

Dokud mi dál spolehlivě uvnitř hrudi srdce bije,

budu bránit všechno dobré, co mě kdysi formovalo.

Z minulosti nechaly tu generace svoje dílo,

není ho však komu předat, spojení se nezdařilo.

Všechno se dá nějak koupit, stačí najít správnou cenu,

kdo má prachů jako šlupek, ten má velkou výhodu.

Není těžké zaplatit si mladou dívku nebo ženu,

zbývá jenom rozhodnout se, co je cílem obchodu.

Někdo chce mít pouze tělo na jednu noc k použití,

jiný zase na chlubení exkluzivní modelku.

Mužům, ať tak nebo onak, je jedno, co ona cítí,

hlavně když roztáhne nohy a vyšpulí prdelku.

Společenská zvyklost říká: moje prachy, tvoje tělo,

hodně dívek bez problému na ten zákon přistoupí.

Kdo má z toho špatný pocit, že by to být jinak mělo,

nechápe, že obě strany vlastně dobře nakoupí.

Slušný občan nad tím kšeftem vysloví morální soud.

Nejvíce se pohoršuje, kdo nemá co nabídnout.

Na světě je mnoho věcí, které nejsou spravedlivé,

oči se mi otevřely, správný pohled na to mám,

pravdy dosud přirozené odmaskuji jako lživé,

až se stanu aktivistou, do pořádku všechno dám.

Dívku, která touží vdát se, klidně kněz i se psem oddá,

myšlení se stane pouze zakázaným zlozvykem.

Mužům bude nařízena pravidelná perioda,

s povinností prokázat se menstruačním deníkem.

Každé gesto romantické musí býti odsouzeno,

ať už bude vyjádřeno ve skutcích či ve slovech.

Všichni hnusní šovinisté, kteří řeknou ženě "ženo",

budou dřít se na galejích doživotně v okovech.

Za názory s chutí zatknu kdejakého pantátu,

nejvíce se ale těším na dotace od státu.

Žijí s utkvělou představou, že o ně nikdo nestojí,

mají-li přijít na rande, zbytky odvahy poztrácí,

s předem napsaným rozsudkem zamknou se doma v pokoji,

tam sami sebe litují; jsou to citoví chcípáci.

Když na ně druzí nehledí, topí se ve svých představách,

daleko mají ke vztahům, o věčné lásce jen tak sní.

Zkoušet jim dodat odvahu je jak na stěnu házet hrách,

ve svém smutku si libují, jsou programově nešťastní.

Nejedná se jen o muže, to samé platí pro dámy,

touží si splnit krásné sny a vůli k tomu nemají.

Věří, že někde na světě skrývá se někdo neznámý,

naproti mu však nevyjdou, raději rovnou prohrají.

Z těch pout se těžko uvolní, jsou zajatci své slabosti,

a každý večer u stolu jen samotu svou pohostí.

Kdysi muži dívali se mladým dívkám do očí,

zablýsklo to mezi nimi třeba jenom na chvilku.

V dnešní době digitální stěží jiskra přeskočí,

v tramvaji či metru vidíš většinou jen čumilku.

Znuděné od sebe samých odvádějí pozornost,

koukají se do mobilu jak do Bible křesťané.

Mimo svoji realitu zkonzumují toho dost,

ve skutečném životě pak nic z toho se nestane.

Některá snad zaujme tě tím, jak zvenku vypadá,

jakmile však oči zvedne, spatříš tupé stvoření.

Její ego virtuální živou bytost vykrádá,

a den za dnem nenápadně na zombie ji promění.

Z narkomanek virtuálních jsou už v mládí stařeny,

zrak upřený do ztracena, ve kterém jsou lapeny.