Všechno má v sobě záři, která tu byla na počátku,

světlo, co nikdy neztrácí se, střídavě slábne a sílí.

V té velké básni světa paprsek najdeš v každém řádku,

i z hrobů svítí vzpomínky všech, kteří tu před námi byli.

Ať topíme se v smutku, ať jdeme sami nocí tmavou,

ta zář nás nikdy neopouští, ani v těch nejtěžších chvílích.

Když potmě tiše pláčem, tisíce hvězd nad naší hlavou

volají na nás z hlubin kosmu, abychom nabrali síly.

Až jednou náš svět skončí a do propasti nejtemnější

v posledním chvění existence atomy všechny se zřítí,

nastane věčné ticho, navždy zmizí vnitřní i vnější,

a my se potom propojíme v jediném paprsku bytí.

Ten paprsek nás spojuje v dobrém i zlém ve světě zdejším,

- a jedna dívka, kterou znám, je světlem ze všech nejjasnějším...