Jedu metrem časně ráno, po lidech se dívám,

pomalu se moje mysl rozpouští a taje.

Rozlévám se jako řeka, se vším kolem splývám,

líbí se mi, jak si se mnou absolutno hraje.

Přijímám, že vyšší síly pocity mé řídí,

energii dávají mi moje hrátky ranní.

Na chviličku čímkoliv jsem, co mé oči vidí:

dveřmi, co se otvírají, knížkou v dívčí dlani.

Opouštím svou existenci, vzdal jsem se i jména,

Bohem jsem i zrnkem prachu, hned vším, hned zas ničím.

Za ten pocit nekonečna je to dobrá cena,

za tu možnost, že si pěkně s realitou cvičím.

Šťasten, že jsem na pár minut věčnost v sobě našel,

ve stanici vystupuji, jako bych se vznášel.