Vidím stále, jak ses tenkrát venku v říjnu zimou chvěla,

když jsme spolu nemohli být v teple na tvé adrese.

O svých touhách bez rozpaků dychtivě jsi vyprávěla,

a já jsem tě na provázku vodil nahou po lese.

Naivní jsi byla trochu, poddajná i roztomilá,

dva roky jsi byla vdaná, neklidná a trpící.

Stýskala sis při loučení, že ti chybí mužská síla,

a je těžké po někom chtít bič a pouta v ložnici.

Jako mladá žena, která ráda nové věci zkusí,

s chutí svět jsi poznávala, já byl toho součástí.

Dnes už je to všechno dávno, přesto často vzpomenu si,

na to, co pro nás dva bylo jen chvilkovou náplastí.

Svoje štěstí nalezla jsi, někdo jiný tě teď mívá…

Vzpomeneš si někdy na mě, milenko má zimomřivá?