Nejprve jsme si jenom psali, dvě duše lásku hledající,

v dopisech párkrát do měsíce předávali si, co je cenné.

Pak jsem tě často navštěvoval, u vás v Beskydech na vesnici,

otevřelas mi nové světy, mystickou září prosycené.

Bylas mi dobrou průvodkyní do světa jogínů a mágů,

asi jsi vždycky pomýšlela, že se mnou strávíš život celý.

Okolnosti nás rozdělily, čas přetnul naši jemnou ságu,

já dal jsem přednost velkoměstu, a pak už jsme se neviděli.

Po letech jsem tě zkoušel najít, připomenout ten příběh milý.

Z maličké vísky, kde jsi žila, dostal jsem zprávu, z které mrazí.

Snad ztratila jsi víru v Boha, snad všichni už tě opustili,

asi se v ráji nepotkáme... nevím, kam přijdou sebevrazi.

Nezbývá mi, než pouze věřit, že v jiném světě nejsi sama.

Hledím na nebe plné mraků, posílám pozdrav do neznáma.

Bylo mi šestnáct a pár týdnů, měl jsem už duši, která snila,

plachý milovník Turgeněva, romantik v zácviku,

když na prvního máje v Praze mě cizí dívka oslovila,

jestli jí nechci doprovodit k Máchovu pomníku.

Kráčel jsem za ní jako ve snu, přemožen silou okamžiku,

na Petřín za ruku mě vedla, svět byl jen o nás dvou,

a poté, co mi u té sochy dala pusu se slovy díků,

tak moje srdce vznášelo se vysoko nad Prahou.

Zpátky do hlubin velkoměsta sestoupili jsme po setmění,

svou náhlou lásku anonymní chtěl jsem dál objímat.

Řekla, že o nic víc jí nešlo, než o to jedno políbení,

usmála se, dala mi sbohem, nechala mě tam stát.

Ty krátké chvíle výjimečné Hladová zeď už spolykala.

Já dodnes nemám ani zdání, jak se ta dívka jmenovala...

Ještě o jednu schůzku včera jsi požádala,

čekám, že na ni přijdeš ve svém gotickém stylu.

Zbožňoval jsem ty pózy, které jsi na mě hrála,

víš přece, že jsem nikdy nehledal křehkou vílu.

Možná je ti to líto, že ses mi odevzdala,

když zbylo ti jen prázdno na nepopsaném listu.

Jestli teď cítíš smutek, prožíváš, co sis přála,

protože jsi vždy chtěla milovat nihilistu.

Dopřej mi ještě jednou přivonět ke tvé kůži,

jako už mockrát předtím budu zas patetický

a na poslední rande přinesu zvadlou růži.

Vezmi si černou sukni, pod ní nic, jako vždycky...

Vidíme se dnes naposled, tak zatni do mě drápky,

budem se vpíjet do sebe jak dvě dešťové kapky.

Začetl jsem se do knížky, co miloval jsem před lety

a v paměti si vybavil, jak četli jsme ji spolu.

Hrdinům z oné novely dovolil osud prokletý

prožít v milostném blouznění jen jednu kapitolu.

Když otočil jsem na stránku, kde o lásce se mluvilo,

vypadl z knížky čtyřlístek, co byl tam slisovaný.

To místo v onom příběhu oběma se nám líbilo,

a proto jsme ho pro štěstí vložili do té strany.

Náš život se pak následně příliš té knize podobal,

stejně jak její hrdina já rovněž jsem tě zradil.

V duchu se nyní omlouvám za to, že jsem to s tebou vzdal,

a jsem rád, že to zklamání jiný ti vynahradil.

Ten čtyřlístek je památkou kratičké epizody...

Dnes po letech mi připomněl mé dávné Jarní vody.

Bylo jim tenkrát osmnáct, od vidění se znali,

v kině ji potkal náhodou, stejný vkus oba měli.

Po cestě domů v tramvaji pak vedle sebe stáli,

o filmu spolu mluvili, dobře si rozuměli.

Ona se náhle svěřila s trápením velkým, co má:

všichni s ní stále jednají, jako by byla malá,

rodiče ji vždy hlídají, dnes je však sama doma,

upřeně na něj hleděla, na návštěvu ho zvala.

Cítil se trochu v rozpacích, že o to tak moc stála,

na něco se hned vymluvil, že jindy přijde, slíbil.

Když po letech se potkali, řekla mu, co si přála:

chtěla mu dát své panenství, protože se jí líbil.

Dodnes se ptá při vzpomínce na nevyřčené přání,

jak by se změnil jejich svět bez toho zaváhání…

Jak člověk stárne, tráví čas ve světě rozděleném

na lidi, kteří odešli a ty, co ještě žijí.

Je zvláštní pocit dívat se na urnu se tvým jménem,

a vědět, že se život můj s tím tvým už navždy míjí.

Těžko se hledá odpověď, proč jsi to byl ty právě,

se ztrátami se počítá, i když každá z nich bolí.

Teď filmy svého života zas přetáčím si v hlavě,

vybírám si jen takové, kde jsi hrál hlavní roli.

Typické školní průšvihy i naše první flámy,

společné tajné zkoumání jedné holčičí blůzy,

všechny dospělé proměny, které se staly s námi,

tvá neustálá posedlost mít více nežli druzí...

Kdysi jsme věřit nechtěli, že se i pro nás setmí,

dnes pro změnu je k nevíře, že bývali jsme dětmi.

Mladý a zvídavý, dychtivý po poznání,

trávil jsem večery v posteli s filozofkou.

V garsonce půjčené plnili jsme si přání,

v maličké místnosti s lůžkem a se žárovkou.

Kalhotky sundala, seděla na mé tváři,

směl jsem tak hrát si s tím, co ženu dělá ženou,

uhranut, jak se jí současně býti daří

mentálně sevřenou, tělesně roztaženou.

Moudrost jsme střídali s nestydatými hrami,

od světa podstaty do nejchlípnějších tónů.

Ještě dnes po letech v paměti zůstala mi

úžasná skládanka Kanta a feromonů.

Měli jsme společně orgasmy stále nové,

některé tělesné, ostatní rozumové...

V posledním nočním autobusu seděli muž a mladá žena,

neznali se, on viděl na ní, že prožívá si nějaké drama.

Oslovila ho polohlasem a byla k němu otevřená,

a na rovinu přiznala mu: "Nechci být dneska v noci sama."

Na první dobrou napadlo ho, že je to nejspíš prostitutka,

připravoval si proto slova ke zdvořilému odmítnutí.

Při pohledu do jejích očí cítil však, že ho cosi nutká,

aby ji nebral jako holku, která se pouze někam vnutí.

Když na konečné vystoupili, tak byl sám sebou překvapený,

že pozval si ji k sobě domů a choval se k ní velmi vlídně.

Ke spánku na gauč uložil se, potmě si spolu povídali,

pak usnula a zbytek noci odehrál se už zcela klidně.

Ráno se s díky rozloučila, odešla, jak se lidé míjí,

zbylo pár vlasů na polštáři a nikdy více nespatřil ji.

Znával jsem dívku z Filipín, smích v očích, drobná postava,

takže v necelých třiceti působila jak holčička.

Byla to slečna statečná, taková, co se nevzdává,

a o každý den bojuje, i když ji nikdo nehýčká,

Moc šťastné dětství neměla, z domova brzy utekla,

žila bez střechy nad hlavou a přežít stálo ji dost sil.

Pak musela se srovnat s tím, že láska ji hned vypekla,

zklamal ji první milenec, jen svedl ji a opustil.

Vztah na dálku nám rušila její nálada nestálá,

že životy své spojíme, vážně jsme celkem mysleli.

Žárlila každou minutu, vzápětí lásku vyznala,

a naše slovní výměny byly jak z pušek výstřely.

Osud nám šanci nedopřál byť jen na jedno setkání,

ona však v sobě sílu má, sama sebe zas zachrání.

Jinému by v přiznání bránila snad jeho čest,

já to vidím po letech jako důvod k přípitku:

dneska už to můžu říct, promlčeno všechno jest,

na počátku století míval jsem rád lolitku.

Byla z funkční rodiny, nehledala tatíka,

v době svého rozkvětu prostě se jen nudila,

pubertální holka, co z reality utíká,

místo školní docházky ženský signál vysílá.

V touze hrát si na velkou měla sklony šílené,

posílala fotky své ve vaně či v posteli.

Dospěla až k nabídce zcela vážně míněné,

že o tělo nezralé ráda se prý podělí.

Možná jsem se bránit měl, když se mi tak vnutila.

Dál to nechci rozvádět… panna ale nebyla.

Měla svůj pohled na svět, byl dost podobný mému,

poměrně často jsme si o smrti povídali.

Spojoval nás i respekt ke všemu podivnému,

a pochopení spousty pro ty, kdo už to vzdali.

Když osud pokoušel se jí další zátěž přidat,

zavolala mi klidně i ve čtvrt na pět ráno,

s vědomím, že se může ze smutku vypovídat.

A chtěla-li se sejít, já vždycky řekl ano.

Jak vše na celém světě i my jsme svůj čas měli,

vzpomínkou pouze zůstal její obličej bledý.

Dnes propast dnů mě dávno již od té chvíle dělí,

kdy jsem ji v telefonu uslyšel naposledy.

Nepřímo naznačila, že řeší velkou krizi.

Zmizela v proudu času... tak jako všechno zmizí.

Byli jsme jenom kamarádi, odmítala jsi moje city,

toužil jsem po tvém nahém těle, přál se tě dotknout dlouhá léta.

Pak jedné letní noci v parku nadešla možnost intimity,

vnímal jsem, jak se v opilosti tvé tělo s tím mým v jedno splétá.

Stačilo vypít trochu rumu a kalhotky jsi dole měla,

zjistil jsem rukou neodbytnou, jak mokrá jsi a nedočkavá.

Pár minut mi jen bylo přáno, pak sis to zase rozmyslela,

rozpačitě ses vymlouvala, že na to není chvíle pravá.

Poznal jsem tehdy před půlnocí jen tvoji vlhkost a tvou vůni,

věřil jsem tomu, že v tvém ženství proniknu dále za hranice,

dostal jsem k tomu jednu šanci, zůstalo ale pouze u ní,

tam, kde o sebe stehna třou se, nedostal jsem se nikdy více.

Tenkrát to sice nedopadlo, svět změnil se však ve vteřině:

nechal jsem navždy v proudu času otisk mé dlaně ve tvém klíně.

Rychle se spolu sblížili, jméno své mu však neřekla,

tak podle barvy obuvi říkal jí Bělobotka.

Osm dní ve dvou prožili, než neznámo kam utekla,

na památku mu zůstala pouze jediná fotka.

Pokoušel se ji vyhledat, bylo to ale bez šance,

po čase vzdal se myšlenky, že se víc někdy doví.

Jednoho dne pak objevil bílou obálku ve schránce,

když otevřel ji, našel tam list s několika slovy:

"Bylo mi s tebou nádherně a upřímně ti děkuji

za těch pár nocí společných i všechna pěkná rána.

Budeš navždy v mých myšlenkách a opravdu tě miluji,

více však po mně nepátrej, víš, já jsem dlouho vdaná...

Tenkrát jsem jenom hledala azyl v kritické době

a s tebou aspoň na chvíli vrátila jsem se k sobě."

Znával jsem kdysi dívku, hladovou po životě,

střídala často s chutí známosti náhodné.

Býval to její způsob, jak čelit nejistotě,

tím, že si bude dělat, co uzná za vhodné.

Když se jí zrovna chtělo, chodila na přednášky,

ve škole nudila se, zkoumala radši svět.

Blond vlasy, copy, brýle, bradavky jak dva hrášky,

vlhký klín, zadek pevný měla chuť nabízet.

Sváděním spousty mužů zvyšovala svou cenu,

a já byl jedním z mnoha, který to štěstí měl.

Po čase jsem ji potkal, spatřil jsem jinou ženu,

změnila se za dobu, co jsem ji neviděl.

Vzala už na vědomí, jak na světě to chodí,

dnes je z ní mladá paní, do školy dětí vodí.

Jak procházíme světem, v nárazech vše se mění,

přesto některé ztráty člověka zaskočí.

Poznal jsem tolik lidí a spousta z nich už není,

nemůžu s nimi mluvit, hledět jim do očí.

Kamarád z osmé třídy, dívka z beskydské vísky,

soused, co pro mě vždycky pomocnou ruku měl,

má babička, můj táta, každý, kdo byl mi blízký...

Nic tady nezůstalo z jejich duší a těl.

Život je cesta dlouhá, která nevede nikam,

na konci smrt mě čeká, já se jí nebojím.

Jména, co dřív jsem znával, občas si v duchu říkám,

a na závěr k nim tiše to svoje připojím.

Ač vzal jim osud tváře, přikryl je věčnou tmou,

vím, že tu kdysi byli, vím, že tu dále jsou...

Některé dívky pouze chvíli kolem mých dveří procházely,

doteků pár si pamatuji z těch příliš krátkých setkání.

Zakrátko jsme si sbohem dali, protože svoje plány měly,

rozhodly se, že před samotou někdo jiný je zachrání.

Jak stárnu, brouzdám ve vzpomínkách i v koutech prachem zasypaných,

ty dívky zkouším představit si, vrací se mi k nim myšlenky.

Nevybavím si všechna jména lásek jen krátce milovaných,

vlny času je odplavily a dneska jsou z nich ztracenky.

Po letech už si nevzpomenu, jak voněly, jak vypadaly,

a zjišťuji, že jejich tváře v srdci mi dávno odkvetly.

Nejspíš už nikdy nedozvím se, jak zestárly a kým se staly,

netuším, zda jsou ještě živé či se smrtí se zapletly.

Byly jak hvězdy padající, co nebem rychle proletí,

dnes jsou to střípky rozsypané na podlaze mé paměti.

Sbalil ji jednou v cukrárně, čekával na ni před školou,

odhalil její tajné sny, ač byla v třídě deváté.

Pravidelně jí u sebe dal pětadvacet na holou,

potom jí prsty pročesal vlasy dlouhé a blonďaté.

Bylo jí víc než patnáct let, takže s ní směl už obcovat,

dával si ale načas s tím, nežli ji v ženu promění.

Když chtěla, ať ji ochutná, tak udělal to hrozně rád,

a její rozkrok příchuť měl po exotickém koření.

Několik let si navykli prožívat něžné násilí,

nejlepší ze všech setkání zaznamenali na fotky.

Pak po posledním výprasku dlouho se spolu loučili,

on daroval jí rákosku a ona jemu kalhotky.

Všichni, které dál poznala, byli už pouhým odleskem,

jen s ním se vždycky ocitla ve svém království nebeském.

Měl jsem spoustu různých vztahů, výsledkem je osamění,

přes den o tom nepřemýšlím, však když se mi zavřou víčka,

zasním se a uvažuji, zda má pravdu staré rčení,

že se kdesi v světě skrývá moje druhá polovička.

Kdybych věděl, kde ji najít, vydal bych se ihned za ní,

nebude ji těžké poznat, až ji potkám na ulici.

Uvidí na dno mé duše, bude znát má tajná přání,

a přestože nepromluvím, pozná vždy, co chtěl jsem říci.

Hledal jsem ji po všech koutech, zatím se mi vyhýbala.

Jak jde čas, tak srdce už mě čím dál méně k tomu nutí.

Vlastně ani nevím jistě, zda by o mě vůbec stála,

zvláště dneska, kdy už toho nemám tolik k nabídnutí.

Nejspíš jsem ji někde minul, šance byla příliš malá,

pouze by mě zajímalo, zda mě také postrádala.

Vidím stále, jak ses tenkrát venku v říjnu zimou chvěla,

když jsme spolu nemohli být v teple na tvé adrese.

O svých touhách bez rozpaků dychtivě jsi vyprávěla,

a já jsem tě na provázku vodil nahou po lese.

Naivní jsi byla trochu, poddajná i roztomilá,

dva roky jsi byla vdaná, neklidná a trpící.

Stýskala sis při loučení, že ti chybí mužská síla,

a je těžké po někom chtít bič a pouta v ložnici.

Jako mladá žena, která ráda nové věci zkusí,

s chutí svět jsi poznávala, já byl toho součástí.

Dnes už je to všechno dávno, přesto často vzpomenu si,

na to, co pro nás dva bylo jen chvilkovou náplastí.

Svoje štěstí nalezla jsi, někdo jiný tě teď mívá…

Vzpomeneš si někdy na mě, milenko má zimomřivá?

V prostých chvílích životních někdy se nám poštěstí,

že na skutek laskavý prozřetelnost odpoví.

V moři jsem si užíval, všiml jsem si neštěstí,

na hladinu dopadl malý motýl béžový.

Byl jsem pádu nablízku, hned jsem k němu připlaval,

jemně jsem ho podebral, na dlaň si ho posadil.

Vzlétl jenom na chvíli, do vody zas padal dál,

v touze mířit ke slunci špatně zvolil vždy svůj cíl.

Musel jsem ho uchopit a držet ho v zajetí,

dlaně k sobě sevřené, plaval jsem s ním ke břehu,

na pláži pak čekal jsem, až motýlek odletí...

Večer přistál na okně jako tečka k příběhu.

Možná to byl právě on, možná jen mé mámení,

snad jen zvláštní náhoda... nebo boží znamení.

(Řecko, Poros, červen 2023)

Jdu pěšky letní krajinou, slunce dneska dost pálí,

slavím si malé výročí podobného dne v mládí.

Byli jsme oba ztřeštění a rádi jsme si hráli,

dva lidé láskou opilí, kdy máloco jim vadí.

Zamířili jsme do polí, nehledě na počasí,

na nebi mraky bouřkové jasnou zář vystřídaly.

Protože tenkrát jako já divoká bývala jsi,

v následném prudkém lijáku my v objetí jsme stáli.

S návratem slunce šli jsme dál, promočeni a šťastní,

a intenzivní zážitek nám city v srdcích zdvojil.

Na dálku se tě v duchu ptám, ač jiný tě dnes vlastní:

pamatuješ si na ten déšť, který nás tehdy spojil?

Já vnímám ho i po letech, kdy oba už jsme staří...

a jednu kapku poslední cítím teď na své tváři.

Ze všech těch dívek, co jsem poznal, vzpomínám často na gotičku,

chodila stále celá v černém, s despektem na svět hleděla.

Vždycky, než jsme se milovali, tak zapálila černou svíčku,

a z mojí duše přijímala spíš ďábla nežli anděla.

Ústa většinou mlčenlivá černou rtěnkou si malovala,

přála si, ať ji oslovuji jménem, které si zvolila.

Četla si staré grimoáry a jména démonů všech znala,

měla tak krásně prázdné oči, temnotou byla opilá.

Zvykla si od dob dospívání dívat se kolem pohrdavě,

působila dost vyrovnaně, klid v duši brala z temných sil.

Já nikdy přesně nevěděl jsem, co se jí zrovna honí v hlavě,

ať cokoliv však udělala, cynik ve mně to ocenil.

Byli jsme oba příliš stejní, nakonec nás to rozdělilo,

dnes každý ve svém vlastním světě konáme Satanovo dílo.

Denně si zkouším nasbírat kytici z malých chvilek,

ve kterých jsem sám pro sebe byl na okamžik šťastným.

V té sbírce pro mě cenu má každičký jeden dílek,

za léta, co jsem na světě, už jich pár stovek vlastním.

Úsměv cizího člověka, hudba, co duši léčí,

slunce na modré obloze, půvabné dívčí tváře...

Když v paměti je usuším, tak s láskyplnou péčí

všechny své drobné radosti ukládám do herbáře.

Tím herbářem pak listuji vždycky, když úzko je mi,

vlny štěstí mě zaplaví, v hlavě mi zvony zvoní.

Je těžké z chvilek vybírat, tak probírám se všemi,

ačkoliv časem povadly, přesto mi stále voní.

Před spaním v srdci otevřu archív se vzpomínkami,

a mám pocit, že usínám obklopen květinami.