V pokoji číslo třicet pět v psychiatrické léčebně,

mrtvý klid bývá většinou, jen občas odtud zazní křik.

Po dívce jménem Annabel mužský hlas volá toužebně,

nic tím však vůbec nechce říct, už je to jenom pouhý zvyk.

Byl příliš dlouho strašně sám, tak stvořil si svůj vlastní svět,

a v mysli přízrak sestavil z veškerých dívek, co kdy chtěl.

Zvykl si velmi důvěrně po večerech s ním vyprávět,

vroucně tu bytost miloval a dal jí jméno Annabel.

Objímal ji a mluvil s ní i na všech místech veřejných,

ta přítelkyně fiktivní pak přerostla mu přes hlavu.

Každý den, každou minutu poslouchal její pláč a smích,

lidem tím trnem v očích byl, nakonec skončil v ústavu.

Do letargie upadl, když lékařka mu sdělila,

že nikdy žádná Annabel ve skutečnosti nebyla...