V hluboké noci luny svit stěží ozářit stačí

divoké kruté výjevy s děsivou atmosférou.

Armáda mrtvých vojáků krajinou zvolna kráčí,

co nestihli vzít zaživa, bez milosti si berou.

Nevinné lidi probouzí, v postelích klidně spící,

s jejich invazí do domu vždy vtrhne závan zimy.

Mužům, na které narazí, vydlabou mozek lžící,

a všechny ženy oplodní výstřiky posmrtnými.

Bývali kdysi jako my, příšerami jsou dneska,

smrt v zákopech je změnila, vzala jim lidskou duši.

Až jedno město vyplení ta hrůzná soldateska,

k dalšímu s hněvem potáhnou na dveře v noci bušit.

Nebudou nikdy ničím víc než vraždícími stroji,

jednou jim mundúr navlékli, tak pokračují v boji.