Přivezli ji včera, k poznání je stěží,

sebevražda léky, tak se o tom psalo.

Už královna krásy s nikým nesoutěží,

za chvíli z té slečny zbyde pouze málo.

Její mrtvé tělo v mrazáku tu leží,

udělá v něm skalpel předepsané řezy,

vždyť na jejím vzhledu více nezáleží.

Na pitevně dívky nikdy nevítězí.

Před měsícem byla středem pozornosti,

nyní zápach smrti jen ji doprovází.

Zůstala tu sbírka vnitřností a kostí,

trochu jiný nástroj do ní muž teď vrazí.

Zřízenec pak bude celou noc mít práci

složit pěkně tělo zpátky pro kremaci.

Na ten film do kina každý hned pospíchal...

Sto dvacet obětí, to dost dobře znělo.

Napětím nikdo už z diváků nedýchal,

když do tmy hlasů pár hrůzou zakřičelo.

Z plátna se do sálu skutečný horor vkrad´

a bolest byla znát v každém lidském hlase.

Sedadla začala diváky požírat,

nejprve do zadků lačně zakousla se.

Z většiny staly se chodící mátohy,

ti, co včas utekli, z hýždí krváceli.

Několik dalších však přišlo i o nohy,

jeden muž v sedadle zmizel navždy celý.

Reklama nelhala, plakáty pravdu měly:

sto dvacet obětí pak z kina odváželi.

Tam, kam paprsky slunce skrz stromy neprotečou,

v tom nejtemnějším lese, kde by se ďábel bál,

vlci se sněhem brodí a nohy sotva vlečou,

vrací se domů z lovu, který se nekonal.

Jejich hladová břicha do mrazivé tmy znějí,

pouze žalostné vytí je sem tam přehluší,

a jak se dravé šelmy po sobě rozhlížejí,

tak jednomu z nich strachem srdce se rozbuší.

Nejslabší musí padnout, jak zákon smečky praví...

Zaživa rvou z něj maso, jeho křik umlká.

Sežerou skoro všechno kromě kůže a hlavy,

přesto je tato oběť jen slabá záruka.

Hlad se k nim znovu vrátí, když les je prázdné hřiště,

žádný z nich neví, který bude na řadě příště.

Země už chladne, vítr fouká, otevřel podzim svoje brány,

houpe se, houpe oběšenec uprostřed lesa tmavého.

Ve tváři, která rozpadá se, výraz má zcela odevzdaný...

Došlo mu to, už když byl živý: svět obejde se bez něho.

Dokola kolem nikdo není, i ve smrti je osamělý,

žádný člověk ho nepostrádá, nikomu nikde neschází.

Pro něj se však nic nezměnilo, takhle to míval život celý,

o muži, kterým býval kdysi, nejsou víc žádné důkazy.

Nyní jak skromná připomínka visí zde tělo beze jména,

možná, že z něho zbytky masa vyzobat vrány přiletí.

V koruně stromu zůstane tu pak jenom kostra vysušená,

o její trpké existenci nebude mít svět ponětí.

Jedna pouť navždy skončila se zhruba tři metry nad zemí,

banální lidská historie ukrytá mezi větvemi...

V hluboké noci luny svit stěží ozářit stačí

divoké kruté výjevy s děsivou atmosférou.

Armáda mrtvých vojáků krajinou zvolna kráčí,

co nestihli vzít zaživa, bez milosti si berou.

Nevinné lidi probouzí, v postelích klidně spící,

s jejich invazí do domu vždy vtrhne závan zimy.

Mužům, na které narazí, vydlabou mozek lžící,

a všechny ženy oplodní výstřiky posmrtnými.

Bývali kdysi jako my, příšerami jsou dneska,

smrt v zákopech je změnila, vzala jim lidskou duši.

Až jedno město vyplení ta hrůzná soldateska,

k dalšímu s hněvem potáhnou na dveře v noci bušit.

Nebudou nikdy ničím víc než vraždícími stroji,

jednou jim mundúr navlékli, tak pokračují v boji.

Chtěl jsem tě mít jen pro sebe, vychutnat si tě zblízka,

teď, když se mi to povedlo, pomalu klesáš v ceně.

Pro svět jsi nyní nezvěstná, po slunci se ti stýská,

ve sklepě mám tě zavřenou, krmit tě chodím denně.

Ztratila jsi svou svobodu, jsem pánem nad tvým tělem,

vzal jsem ti možnost navždycky přede mnou něco skrývat.

Potkávat už se budeš dál jen se svým věznitelem,

moje tvář je tou poslední, na kterou smíš se dívat.

Řetězy jsem tě připoutal od kotníků až k bradě,

užívám si tvou paniku, klidně si vykřič plíce.

Tvůj čas ti rychle utíká, jsi jenom další v řadě,

brzy na tajném hřbitově bude zas o hrob více.

Včera jsi ještě prosila, dnes ti jen tečou sliny,

zítra tě pohřbím zaživa do vlhké černé hlíny.

V zimě, v létě, v noci, ve dne na hřbitově nuda vládne,

mrtví nemají co dělat, po životě se jim stýská.

Někdy jako hustá mlha láska na dva hroby padne,

místo plné zatuchliny romantické kouzlo získá.

Jistý mladík, dávno v Pánu, vypraví se za svou milou,

jdou spolu na tajné rande v koutě, tam, kde rostou túje.

O ruku pak požádá ji, nebo o to, co z ní zbylo,

kostmi k sobě přitisknou se, vítr jimi profukuje.

Po svatbě ruch mezi hroby uklidní se okamžitě,

nicota ty, co jí patří, uvede zpět do nebytí.

Z posmrtného milování nezrodí se žádné dítě,

jen na chvíli z jedné hrobky purpurové světlo svítí.

Mají celou věčnost na to, aby si vše pověděli,

mohou si být zcela jistí, že je smrt už nerozdělí.

Svět úžasnou je kuchyní, nabízí skvělé hody,

na těle masa najdu dost od chlapce po paničku.

Já nebráním se sblížení s jednotlivými chody,

vždyť každý člověk může být zpestřením jídelníčku.

Baví mě jídlo dochutit, když už je uvaříno,

ukousnuté rty stanou se přísadou do polívky...

Znalec se ve mně probudí, hledám-li bílé víno,

které se hodí báječně k ledvinám mladé dívky.

Mám rád chvíle, kdy přede mnou na stole leží miska,

v ní oči pěkně křupavé v omáčce z krve rudé.

I bytost zcela průměrná na hodnotě tím získá,

až speciálním pokrmem na mé hostině bude.

S vidličkou v ruce prohlížím vždy materiál lidský,

vážně jste všichni k sežrání, recept se najde vždycky.

Pohnout se nemůžu, kolem mě temnota,

tělo mám zpocené, těžko se polyká.

Chtěl jsem znát, co přijde po konci života,

pod víkem od rakve čas rychle utíká.

Toužil jsem prozkoumat zemřelých pocity,

tak jsem se na zkoušku přiklopil na chvíli.

Usnul jsem bohužel tím víkem přikrytý,

a potom zjistil jsem, že už mě pohřbili.

Zlověstné mlčení můj konec provází,

lidé si nevšimli, že se ten malér stal.

Pár metrů pod zemí kyslík mi dochází,

na křik a bouchání nikdo se neozval.

Než se tu udusím za malou chviličku,

tak alespoň dopíšu tuhletu básničku.

Kdysi zvyklostí bývalo na noc za okno svíčku dát,

tak, aby duše zemřelých snadno našly svůj cíl.

Jistý mladík chtěl k sobě zpět milenku mrtvou přivolat,

jedné noci se skutečně duch dívky objevil.

Slyšela jeho volání, přišla z temného záhrobí,

vstoupila zpátky do domu, kde léta žila s ním.

Bohužel s sebou přivedla i čtyři další osoby,

naplnily vzduch společně zápachem hnilobným.

V tom domě dříve poklidném vládne teď černá magie,

záblesky očí na stěnách a skřehotavý smích,

o půlnoci se konají nechutné slizké orgie,

při kterých dívka stává se cílem her perverzních.

Ten mladík dnes už dobře ví, že strašnou cenu zaplatí,

přesto dál v domě zůstává, dokud svůj rozum neztratí.

Nežli potmě a bez šatů ulehneš na mé lože,

já chtěl bych se ti představit, ať víš, s kým máš tu čest:

jsem totiž řezbář živých těl, umělec s ostrým nožem,

ozdobu na své pokožce můžeš si navždy nést.

Nejdříve prsty důkladně prozkoumám měkkost těla,

přitom si v duchu představím každý budoucí řez.

Radši ti pouta nasadím, kdyby ses pokoušela

utéci z mého objetí, až zmocní se tě děs.

Během noci se postupně spojí bolest a krása,

střídavě budu pracovat a smývat tvoji krev.

Až ze tvé kůže vytvořím tvary jak od Picassa,

celý den chci pak prohlížet ten božský reliéf.

Pakliže zemřeš náhodou, ač není to mým cílem,

svět ocení, že zůstala jsi uměleckým dílem.

Ocitli jsme se ve válce mezi nebem a Satanem,

zajali jsme v ní anděla, štěstěna se ho zřekla.

Dáváme průchod násilí, jenom těžko s tím přestanem,

dosud žil v světě iluzí, teď pozná příchuť pekla.

Mohli bychom ho ponechat napospas jeho osudu,

radši mu budem celou noc předčítat nemravnosti.

Bohužel nelze znásilnit tu bezpohlavní obludu,

nemůžeme ho rozlámat, když nemá žádné kosti.

Nožem mu křídla odříznem, až ráno příchod ohlásí,

svou nesmrtelnost neztratí, jen nebude dál škodit.

Sadisticky nás potěší jeho bolestné grimasy,

v andělské krvi s rozkoší budeme se pak brodit.

Do tváře vzkaz mu vyryjem strážcům Božího těla:

odstupte, stvůry nebeské, vraťte se do kostela!

Ten červencový večer v paměti uchovává,

kdy za městem se loučil s tělem své přítelkyně.

Bývala dívkou krásnou, dnes nad ní roste tráva,

a červi užili si hostinu v jejím klíně.

Tam na odlehlém místě vydechla naposledy,

on každý rok se vrací zpátky na místo činu.

Srdce mu v hrudi buší a obličej má bledý

a ruce se mu třesou, když odhrnuje hlínu.

Stále svou milou vidí v tom rozloženém těle,

na oběť vraždy hledí jak na mistrovské dílo.

Pak na důkaz své lásky něžně a rozechvěle

pokaždé černou růži dá na to, co z ní zbylo.

Než květinu jak symbol vloží na torzo těla,

tak polohlasem zpívá píseň, co ráda měla...

Ten den začal nenápadně obyčejným všedním ránem,

když všem lidem přišla zpráva: "Je tady na změnu čas.

Život váš se dneškem končí, čím jste vy, my teď se stanem,

z nicoty se navracíme, přijdem pro každého z vás."

Přesně v devět dopoledne nastal pohyb na hřbitovech,

náhrobní se desky zvedly a hlína se vršila.

Počalo se naplňovat to, co zaznělo v těch slovech,

za pár minut v celém městě mrtvých byla přesila.

Určeného na výměnu měl každý člověka svého,

nepomohly žádné prosby, pláč anebo úplatek.

Živé čekal hořký nástup do hrobu opuštěného,

nebožtíci vrátili se do života nazpátek.

Těla napůl rozložená na ulicích tancovala,

nahlas k tomu z ampliónů morbidní jim hudba hrála.

V chaloupce na kraji lesa na rožni se maso točí,

ve chlívě konopný provaz o místo se s pouty dělí.

Na dotaz, komu to patří, klopíte přede mnou oči,

nevzpomínám si však příliš, že byste zvířátko měli.

Snažím se mít výraz klidný, srdce ale vynechává,

mojí duše zmocňuje se dost nechutné podezření:

z vesnice za dvěma lány do světa se nesla zpráva,

jak jeden hoch místní zmizel, zas tak dlouho tomu není.

S úsměvem mě zvete dále, obava však stále tu je,

jistotu mám, když tam spatřím košili a bílé kosti.

Paralyzér na krku mi v mžiku tělo ochromuje,

v tu chvíli se rozhoduje o mé blízké budoucnosti.

Svázaný s roubíkem v puse slyším, jak se nože brousí,

jakmile ten zvuk pak ztichne, tak vím, že už pro mě jdou si.

Den už to zabalil, začalo stmívání,

a ty ses ocitla v nebezpečné čtvrti.

Kráčíš si nejistě uličkou postranní,

naproti chlápkovi, co rád holky škrtí.

Ten chlápek, to jsem já, chtěl bych ti radu dát:

utíkej přede mnou, co ti nohy stačí.

Jestli tě dostihnu, tak budeš litovat,

já během vteřin pár přivedu tě k pláči.

Rychle to udělám, o svědky nestojím,

otisky nenechám, rukavice mívám.

Když dílo dokonám, vždy chvíli postojím,

na tělo nehybné zálibně se dívám.

Zatím jen výhrůžně šňůrou v ruce mávám.

Utíkej přede mnou, dokud šanci dávám.

Pokaždé na svátek mrtvých chodím ke starému domu,

s nástupem tmy za oknem tam přízraky se předvádějí.

Přivodily záchvat hrůzy už člověku nejednomu,

děsivé záhrobní písně z jejich úst do noci znějí.

Postupně se ukazují jak jedenáct apoštolů:

oběšenec promodralý, dívka v tůni utopená,

milenci bez obličejů, kteří uhořeli spolu,

dítě vlky roztrhané, k smrti umlácená žena,

stařec se sekyrou v hlavě, muž zaživa zakopaný,

po nich lehce rozmazané dvě ztracené duše plují,

na konci pak zjevují se zbytky rozřezané panny,

dvanáctý apoštol chybí, tak tam vždycky zaskakuji.

Každý z nás se po minutě v strašidelném okně střídá,

a z lesa nám táhlým vytím smečka vlků odpovídá.

Měj si třeba milióny, denně si je přepočítej,

je to jenom na chviličku, zbytečně ti v sejfu leží.

Na ledovci zalyžuj si, na Havaji bronz si chytej,

za pár let to bude jedno, červům na tom nezáleží.

Spíš s mladičkou zlatokopkou, máš ji jako dekoraci,

rád se koukáš do zrcadla, vlasy barvíš, jak čas běží.

Pod tou maskou tvoje tělo beztak svou daň času splácí,

hraj si jako velké dítě, červům na tom nezáleží.

Cítíš se tak důležitý v koupelně se zlatou vanou,

míváš dojem, že svět celý kolem tebe jen se točí.

Patříš k vyšší společnosti, z pěti aut máš na vybranou,

stejně o to jednou přijdeš, až naposled zavřeš oči.

Hniloba už k tobě míří, červům nebude tě líto,

a pokud se necháš spálit, stejnou věc jen urychlí to.

Pyžamo nasáklé krví uprostřed postele leží,

vládne zde vražedné ticho, dlouho už k tomu vše spělo.

Je třeba zahladit stopy, pokud chci ten malér přežít,

mám na to ale dost času, teď, když jsem odstranil tělo.

Po sedmi bodnutích nožem skončilo to věčné pnutí.

Jestli mě poldové chytí, čeká mě studená cela.

Stálo mi to ale za to, budu vždy vzpomínat s chutí

na její poslední slova, na výraz, co v očích měla.

Mlčím a dech se mi tají, dívám se na dílo zkázy,

na lůžko, na kterém kdysi sténala pode mnou slastí.

Dnešek vše navždycky změnil, už vím, jak se cítí vrazi,

svědomí něco mi šeptá, já se tím nenechám zmásti.

Konečně srovnal jsem účty za to, jak stále mi lhala,

a jako trofej si nechám pyžamo, ve kterém spala.

Před chvílí vstal jsem z hrobu, ústa mám plná hlíny,

dostal jsem ještě šanci, je tu můj soudný den.

Klopýtám světem živých, kam bez pocitu viny

ze světa zahnívání zpátky jsem přiveden.

Květiny od mých blízkých jsou nyní zbytečností,

tak s pohrdavým gestem dopadly na rakev.

Život můj prodlouží mi bytost z masa a kostí,

zamířím neomylně tam, kde je čerstvá krev.

Jako potravu budu hledat si lidi živé,

ať ty, které jsem znával nebo ty neznámé.

Bývaly k nakousnutí některé ženy dříve,

já těším se, až opět spolu se setkáme.

Bude to krásná pomsta všem, kdo mě přežili,

takhle jim to vždy podám, než hrůzou zešílí.

Prudký žár začal zpracovávat tělo v dřevěné truhličce,

mrtvé tkáně se v popel mění, z komína zvolna stoupá dým.

Jen malé děvče nechápavě ptá se po svojí sestřice:

„Vždyť nedávno tu ještě byla, tak kdy ji zase uvidím?“

Davy lidí se shromáždily, přišly poslední poctu vzdát,

dnes má svůj pohřeb velkolepý ten slavný pán a bohatý.

Jak to, že jeho buňky budou v plamenech žhavých roztávat?

Vždyť přece míval tolik peněz – a skončí jako já a ty.

Vdova v černém zoufale hledí na rakev se svým manželem.

Polibky, úsměv, pohlazení., to všechno v ohni shořelo...

Probdělé noci plné pláče stanou se jejím údělem.

Vždyť ho tak dlouho milovala, tak kam to nyní zmizelo?

Nic z našich blízkých nezůstane, až kouř se navždy rozptýlí.

Možná jediný z atomů pak vdechneš do svých plic na chvíli.

Zemřela příliš mladá, život si neužila,

čas rychle ohlodával to vláčné křehké tělo.

Z krásy, která dech brala, zůstala kostra bílá,

na její existenci brzy se zapomnělo.

Po smrti myslel na ni jen jeden mezi všemi,

vnímal, jak její obraz dál v jeho srdci svítí.

Přál si mít, co z ní zbylo, nemyslel na problémy,

tu kostru vzal si k sobě, když skončil proces hnití.

Vystavil si ji doma, na očích ji má stále,

neohlíží se na to, zda někomu to vadí.

Pro jiné dávno mrtvá, pro něho živá dále,

denně k ní něžně mluví, někdy ty kosti hladí.

Po večerech jí říká, že nezapomněl na ni,

a z lebky vybělené slýchává zašeptání...

V té nejspodnější zásuvce almary z dávných časů,

ve velké černé obálce schovává sbírku cennou:

slova těch, kteří hledali v náruči smrti spásu,

poslední vzkazy napsané světu na rozloučenou.

Nejdelší ze všech dopisů byl v kapse oběšence,

nejsmutnější je ozdoben cákanci zaschlé krve.

Jeden je určen rodičům, jiný byl pro milence,

další sepsal ten, komu to nevyšlo napoprvé.

Všechny ty listy pochmurné do duše se mu vkradly,

podrobně si je pročítá, často se k nim rád vrací,

prožívá silné pocity, které těm lidem vládly,

pro rozhodnutí budoucí jsou velkou inspirací.

Až přijde čas, tak některý zvolí si čistě namátkou,

zjistí, zda život ukončí žiletkou nebo oprátkou.

Přijdu k tobě před půlnocí, vstoupím dovnitř bez klepání,

marně do tmy ustupuješ, marně držíš v ruce kříž.

Křik tvůj ani prosby tvoje v ničem už mi nezabrání,

tenkrát jsem ti přece slíbil, že mě znovu uvidíš.

Chodíš občas k mému hrobu, teď se divíš, že zas žiji,

dnes v noci si trochu drsně věčnost s tebou ukrátím.

Propustku jsem dostal z pekla, tak ji plně využiji,

tenkrát jsem ti přece slíbil, že se k tobě navrátím.

Stačí mi, že vychutnám si obličej tvůj vyděšený,

strach pronikne do tvé duše, na kousky ji rozláme.

A věř, drahá, že se dočkáš ještě další hrůzné scény,

tenkrát jsem ti přece slíbil, že se zase potkáme.

Chtěla ses mě sice zbavit, pouto je však mezi námi,

od chvíle, kdy tvoje ruka nůž do srdce vrazila mi.

Na Matějské pouti málokdo se rmoutí,

splnit se ti můžou všechna hloupá přání.

V únorovém mrazu prsty se ti kroutí,

když v nich tisícovku další žmouláš v dlani.

Na Matějské pouti užijí si žrouti:

klobásy a pivo a cukrová vata.

Kdo neumí míru správně odhadnouti,

obličej má v křeči, k toaletám chvátá.

Na Matějské pouti kolotoč se hroutí,

vypadá to, že je konec radovánek.

Spadneš z velké výšky, střeva vyhřeznou ti,

místo pestrých hrátek přijde věčný spánek.

Polámané kosti, proražené plíce...

návštěvníci mají o atrakci více.

Stála tam v šeru osamělá, oči upřené dolů k zemi,

neměl jsem žádné chlípné spády, toužil jsem jen po pohlazení,

nějak se mi to vymklo z rukou a teď tu stojím před problémy,

nemilá věc se přihodila, která můj život asi změní.

Byla jak bytost pohádková, taková drobná plachá víla,

představy spíše romantické celou tu dobu měl jsem v hlavě.

Oslovil jsem ji tichým hlasem, moc vstřícně se však netvářila,

uznávám, že se leknout mohla, choval jsem se dost naléhavě.

Viděl jsem, jak má hrůzu v očích a jak jí zbledly strachem líce,

do běhu se pak rychle dala k autu, co zrovna v dáli jelo,

ztratila přitom rovnováhu, upadla hlavou na dlaždice.

Vyveden z míry nyní hledím na její chladné, ztuhlé tělo.

Měli jsme zkrátka oba smůlu, osud nám rozdal špatné karty.

Před malou chvílí první moucha usedla mrtvé dívce na rty...