Země už chladne, vítr fouká, otevřel podzim svoje brány,

houpe se, houpe oběšenec uprostřed lesa tmavého.

Ve tváři, která rozpadá se, výraz má zcela odevzdaný...

Došlo mu to, už když byl živý: svět obejde se bez něho.

Dokola kolem nikdo není, i ve smrti je osamělý,

žádný člověk ho nepostrádá, nikomu nikde neschází.

Pro něj se však nic nezměnilo, takhle to míval život celý,

o muži, kterým býval kdysi, nejsou víc žádné důkazy.

Nyní jak skromná připomínka visí zde tělo beze jména,

možná, že z něho zbytky masa vyzobat vrány přiletí.

V koruně stromu zůstane tu pak jenom kostra vysušená,

o její trpké existenci nebude mít svět ponětí.

Jedna pouť navždy skončila se zhruba tři metry nad zemí,

banální lidská historie ukrytá mezi větvemi...