Viděl jsem je na ulici nedaleko Dhobi Ghatu,

v Bombaji, hektickém městě, dodnes občas myslím na ně:

rodiny, co zahrnují spoustu dětí, mámu, tátu,

chudáci bez budoucnosti, smutek v očích, prázdné dlaně.

Podlahou pro všechny byla jedna zaprášená deka,

druhá deka roztrhaná přístřeší jim vytvářela,

pod ní denně probouzí se s nejistotou, co je čeká,

žáru, dešti vystavena jsou jejich vyhublá těla.

Bez domova, bez dokladů těžko někdo bídu přečká...

Slýchávám hraběcí rady: ať nerodí tolik dětí.

Každého psa zachraňujem, každou kočku nebo křečka,

ale když je o člověka, pryč je naše zaujetí.

Málokdo, komu to říkám, dá najevo pochopení,

ale mají vlastně pravdu, vždyť nám do toho nic není...