Pomalu ztrácím vůli žít, není nic, co bych si chtěl přát,

mám duši v sebe zhroucenou, srdce zamrzlé ve sněhu,

odmítám dál se pitvořit a radost alespoň předstírat,

zaplňuje mě Nicota jak v Nekonečném příběhu.

Žádný milión na kontě už moji skepsi nespraví,

z propasti ven mě nezvedne dnes ani vůně ženských těl.

Čekám jenom, až prázdnota strážce mé brány popraví,

a potom navždy zničí svět, který jsem léta vytvářel.

V boji se svými démony podlehnu brzy přesile,

není to ještě konečná, jen nechci dál sám sobě lhát.

Jsem rytíř, který ztratil směr a krajem bloudí bez cíle,

a nikde žádná princezna, o niž má cenu bojovat.

Až konečně pak pochopím, že nečeká mě už nic víc,

nebudu nikam utíkat a klidně půjdu smrti vstříc.