Jestli mám někde hvězdu, tak je to černá díra,

dávno vyhaslé slunce, zhroucené v sebe sama.

Je ve vesmíru stínem a na dálku mě svírá,

bere mi denně sílu i půdu pod nohama.

Není to hvězda šťastná, prokletí mi jen nosí,

nedovolí mi vzlétnout, tiskne mě k zemi léta.

Živí mě tajné přání, že na světě je kdosi,

kdo umí aspoň zčásti vstoupit do mého světa.

Čas se teď rychle krátí, nezbývá mi ho mnoho,

smrt už si kosu brousí a za rohem se šklebí.

Věřím dál ve dny šťastné a chci je do jednoho,

a toužím ještě jednou vystoupat vzhůru k nebi.

Místo toho však vnímám čím dál víc tíhu země,

a vnitřní gravitace do sebe vtahuje mě.