Jak kámen řítím se dolů z prudkého svahu,

hlava je ve zmatku, jistota je jen jedna:

na zemi nestojím, ztratil jsem rovnováhu,

v duši mám závratě, jak padám do Bezedna.

Veškerá minulost nyní nic neznamená,

smysl dřív vnímaný do prázdna pryč se ztrácí.

To, co teď prožívám, je nenávratná změna,

můj svět se proměnil v trvalou gravitaci.

Myšlenky tříští se jak kapky deště v louži,

kdesi tam nahoře přestalo slunce svítit.

Prázdnota šeptá mi, že dávno po mně touží,

v Bezednu opravdu není se čeho chytit.

Hroutím se do sebe se stále větší tíhou...

Sartrova Nevolnost je mojí svatou knihou.