Jsme vlny na moři, určené k zániku...

Vím, je to banální, také však pravdivé.

Břeh, co je před námi, probouzí paniku,

jednou nás pohltí, promění v neživé.

O věčném houpání každý z nás občas sní,

jak v zádech oceán tlak na nás vyvíjí.

V nitru svém tušíme, že jsme jen dočasní;

věřit i přesto chcem, že vlny přežijí.

Co vzniklo, musí vždy nezvratně zaniknout,

my pak jsme nuceni svůj pád si vychutnat.

Možná, že nadějí je pro nás zpětný proud,

chvíli nám dopřeje čas ještě dál si lhát.

Skončit však můžeme s pocity radosti:

když o břeh rozbít se, tak v plné rychlosti!

Stavíme kolem prázdna pestrobarevné ploty,

infekce optimismu nám rozežírá tkáň,

růžová droga lásky vyrábí idioty,

bližní jak žravé larvy vždy nastavují dlaň.

Nutkání konat dobro jak vyrážka nás svědí

a místo ocenění čeká nás deprese.

Stále se hloupě ptáme, nečteme odpovědi,

jsme jen zmatení hosté na špatné adrese.

V panice uhasíme srdce, která nám hoří,

zvolna se místo toho vzdálíme životu.

Plujeme neúnavně směrem k mrtvému moři,

cíl máme všichni stejný: studenou prázdnotu.

Ráno jak slepí rolníci vhodíme zrno do krajiny,

s přibývajícím soumrakem sklidíme pouze vlastní stíny.

Podzimní večer na ulici, mlha se vkrádá pod kabáty,

stojím jak socha na chodníku, dav lidí proudí kolem mě.

Je mi zle, když mě obcházejí, já ve všech vidím svoje katy,

a cítím to, že v našich srdcích nenávist bují vzájemně.

Jak stébla svého já se držím a nejsem schopen splynout s nimi,

v duchu se modlím, aby někdo nedotkl se mě náhodou.

K nevolnosti mě přivádějí výrazy svými umělými,

utopen v davu připadám si, jako kdybych byl pod vodou.

Chráním si všechno, čím se liším, obklopen svými nepřáteli,

z očí jim čiší žoviálnost, čekají, že jim odpovím.

Blízko jsou, však plot elektrický můj svět a jejich světy dělí,

jsem jako maják omývaný mořem kalným a ledovým.

Zamrzlý jsem uprostřed davu, žluč se mi tělem rozlévá,

teprve v chladném prázdném bytě nastane pro mě úleva.

Svůj vnitřní chrám jsem odstřelil, kolem mě jenom prach a suť,

svíčky mi v očích pohasly, tma všude je tu rázem.

Můj den pomalu vychladl, takže už na něj nemám chuť,

v duši mi všechno ovoce dnes popadalo na zem.

Lásce už prošla záruka a rozkládá se zkažená,

srdce se všechna vzdálila, mně to však takhle stačí.

Po zavírací hodině roleta bývá stažená,

kdo dojde v knížce na konec, dál listy neotáčí.

Vzal jsem svůj rozum do hrsti a vymačkal ho do vody,

tu vodu s trpkou příchutí vypil jsem s přemáháním.

Pro další pobyt na světě nemíním hledat důvody,

věčnost mě svírá v pařátech, jen ztěžka se jí bráním.

Poslední cestou blátivou k cíli se zvolna brodím,

těch pár citových odpadků do koše někde vhodím.

Barvy, zvuky existují pouze v našem vědomí,

tisíc bezobsažných věcí prázdný prostor obývá,

odpadky i diamanty tvoří stejné atomy,

každý pevný bod je klamem, nic se za ním neskrývá.

Přenášíme, co se stalo, minulost je přeludem,

dřív než chvíli zaznamenáš, tak už dávno neplatí.

Svět, kde čas se nepočítá, bude naším osudem,

modlíme se k budoucnosti, i ta se však vytratí.

Dnes se ještě milujeme, bez šance to vydržet,

ani sebevětší láska neuteče před smrtí.

Kde jsme byli před sto lety, kde budeme za sto let,

všechna jména, všechny tváře vítr času pohltí.

Jak směšní jsme, když podléháme horečnatému snění,

vždyť za oponou světa kolem nic reálného není.

Touhu po důvěrných objetích nemám už dál ani maličkou,

u vchodu klíčem jsem otočil, je to již tak dávno tomu.

Vzdal jsem se veškerých iluzí, sbalil je, převázal mašličkou,

životem jak houba nasycen klopýtám na cestě domů.

Obloukem lásce se vyhýbám, uvnitř mé hrudi dnes prázdno je,

srdce jsem ze skály odhodil, leží teď v hluboké strži.

Mé nitro pomalu vysychá, ztratil jsem sílu pít ze zdroje,

vychladlé jsou stopy po štěstí, únava u zdi mě drží.

Šňůru jsem přetrhl s korálky, přestal jsem s čímkoliv počítat,

smířený jsem s tím, že nastal čas z povrchu života zmizet.

Být dole má svoji výhodu, na dně už nehrozí volný pád,

stačí jen počkat si na službu, až přijde ze stolů sklízet.

Můj stav mě klidným však nechává, vím, že je těžké to pochopit,

došel jsem tam, kam jsem dojít měl, všechno je nyní tak jak má být.

Jsem na světě strašně dlouho, kulisy se proměnily,

místa, která rád jsem míval, dnes už vůbec nepoznávám.

Vidím samé velké domy tam, kde kdysi louky byly,

všude tíseň na mě padá, není kam jít, tak to vzdávám.

Potkal jsem už tolik lidí, čas jim vyryl letokruhy...

Tváře, které těšily mě, teď naprosto nepoznávám.

Ačkoliv jsou stále živí, uvnitř zemřel každý druhý,

svoje známé z dávných časů málokdy sám vyhledávám.

Měl jsem spoustu tajných přání, ponechám je nesplněná,

také já jsem dávno jiný a sám sebe nepoznávám.

Dal jsem sbohem všem svým touhám, nechybí mi žádná žena,

budoucnost víc neplánuji, minulosti navždy mávám.

Žiji už jen vzpomínkami, dnešním dnům jsem odcizený,

paměť mého srdce trpí, těžce nese všechny změny...

Přerostl jsem sám sebe, každé ego se přejí,

svírá mě trpký pocit, že je mě příliš mnoho.

Mám uvnitř spoustu lidí, v pohybu překážejí,

s chutí jim setnu hlavy, zničím je do jednoho.

Během té vnitřní čistky vymažu svoji duši,

bližní zůstanou v šoku zmizením nenadálým.

Zbavím se svého jména a všechny účty zruším,

nechám si jedny šaty, ostatní věci spálím.

Stanu se třeba terčem, na němž se cvičí lovci,

žebrákem na ulici, který neusne hladem.

Přežívat hodlám v koutech, kam močí bezdomovci,

a můj nicotný život poběží samospádem.

Budu tím nejšťastnějším, až nezbyde nic mého,

já bezvýznamný blázen, já nikdo bez ničeho.

Po ledové vrstvě pomalu si šlapu,

v husté mlze kráčím v zimě po jezeře,

netuším, kam mířím, nedostal jsem mapu,

led není moc silný, je to o důvěře.

Riziko mé smrti je docela vážné,

ruce se mi třesou a mozek mám v křeči.

Věřím ve své štěstí a v anděly strážné,

povedou mé kroky rychle do bezpečí.

Mráz mě v očích pálí, do vlasů mi sněží,

nevidím však šanci, jak si cestu zkrátit.

Nevím, kterým směrem nějaký břeh leží,

jinou možnost nemám, není kam se vrátit.

Našlapuji na led opatrně, tence,

snad vydrží tíhu mojí existence.

Co po nás druhým zbyde? Má něco vůbec zůstat?

Kdo se tím bude trápit, až všechno skončí jednou?

Navždy zavřené oči, navěky zmlklá ústa

a vzpomínky, co časem v paměti lidí blednou...

Už dávno jsem se smířil, že nejsme víc než tělo,

jakmile zhasne světlo, tak bude konec všemu.

Něco však možná přece by po nás zůstat mělo:

předat to, co jsme našli, člověku některému.

A jestli zazní potlesk, já už ho neuslyším,

a jestli zazní pískot, těžko tím něco ztratím,

pokud snad skápne slza, v pekle svou cenu zvýším,

a když přečteš mou báseň, tak na chvilku se vrátím.

Dřív než mě nenávratně smrt v pouhé jméno změní,

chci poděkovat hercům ze všech mých představení...

Svět čím dál více peklo připomíná,

ubývá lidí, co tady žít chtějí.

Nestačí zloba a morální špína,

nyní se ještě horší věci dějí.

Jsou naše viny příčinou té změny?

Čím jsme si asi rozhněvali bohy?

Z toho, kam přišly, plně znechuceny

děti se vrací zpátky do dělohy.

Jsme v těžkém šoku, všichni z toho šílí...

Když ale vidí ty bytosti malé,

jaký jsme život pro ně připravili,

nemají důvod, proč tu zůstat dále.

Až děti zmizí, nebudou víc mámy,

všechen ten zmar si vyžereme sami.

Jak kámen řítím se dolů z prudkého svahu,

hlava je ve zmatku, jistota je jen jedna:

na zemi nestojím, ztratil jsem rovnováhu,

v duši mám závratě, jak padám do Bezedna.

Veškerá minulost nyní nic neznamená,

smysl dřív vnímaný do prázdna pryč se ztrácí.

To, co teď prožívám, je nenávratná změna,

můj svět se proměnil v trvalou gravitaci.

Myšlenky tříští se jak kapky deště v louži,

kdesi tam nahoře přestalo slunce svítit.

Prázdnota šeptá mi, že dávno po mně touží,

v Bezednu opravdu není se čeho chytit.

Hroutím se do sebe se stále větší tíhou...

Sartrova Nevolnost je mojí svatou knihou.

Srdce v plamenech, duše v rozkladu,

denně narůstá vnitřní napětí,

brzy beznaděj přijde na řadu,

křídla zlomená víc už nevzletí.

V marném čekání, zda Bůh odpoví,

občas zaznívá výkřik ze spaní.

Pocit naděje je jen chvilkový,

pádu do temnot těžko zabrání.

V tváři zoufalé oči dokořán,

světlo majáku mlhu protíná...

Náhle přichází náraz ze všech stran,

výdech poslední... slunce zhasíná.

Pak už nastává moment kritický,

vše se rozpadne jednou provždycky.

Jsem hora před zhroucením, jsem pírko v hurikánu,

měl bych se ještě snažit, chybí mi ale vůle.

Na dně své duše ležím, těžko už někdy vstanu,

příliš rychle se mění přítomné na minulé.

Vše, čeho dotýkám se, hned svoji barvu ztratí,

hudba, co těšila mě, působí nepříjemně.

Míval jsem kdysi sílu, která se nenavrátí,

teď náruč otevírám, tak smrti, přistup ke mně.

O štěstí řeči zní mi jak ze špatného vtipu,

žiji si bez problémů, láska však vyhýbá se,

patrně vhodná není pro lidi mého typu...

Nemám, kam bych se schoval v prostoru ani v čase.

Na místě nyní stojím a dokola si říkám

jen pouhá čtyři slova: nic, nikde, nikdy, nikam.

Všechno, co jsem mohl prožít, je teď dokonáno,

nemám v plánu získat jmění, lásku ani slávu.

Už se v noci neprobouzím, někdy ani ráno,

zůstávám tak po celý den v letargickém stavu.

Věci mám již nachystané na poslední cestu,

zavazadlo zabalené v rohu mojí duše.

Až dostanu pokyn shůry, půjdu bez protestu,

toho, co mě k světu poutá, vzdám se jednoduše.

Ještě před dvaceti lety asi bych se bránil,

svět byl plný pestrých barev… všechny oprýskaly.

Touhy kdysi naplněné čas už dávno zdanil,

pár vzpomínek pouze zbylo, co s mým tělem spálí.

Nakonec se srdce zbavím, odhodím i jméno.

Když zaťuká smrt, tak zjistí, že je otevřeno…

Jsem ze snů vyvržený, bez dechu, bez pohybu,

po letech plných doušků už zastavil se růst.

Mám duši přesycenou z nenaplněných slibů,

hedvábná pouta noci kolem srdce a úst.

Obklíčen tíhou světa, kde každý krok se trestá,

cítím, jak věčná zima je stále blíž a blíž,

tisíce různých směrů a nikde žádná cesta,

nezbývá než jak vždycky sám v sobě najít skrýš.

Můj pustý vnitřní azyl jen obrousí mi hrany

a ostré jehly času mě znovu sešijí.

Vrátím se opět zpátky, slepý a vyčerpaný,

k ostatním lidem v davu, co také nežijí.

V nehybné strnulosti jen jedna věc se změní:

někdo pak sfoukne svíčky a skončí představení.

Zde je bod A, zde je bod B, mezi nimi je prázdnota,

spojí-li je tvé vědomí, něco nového vzniká.

Bereš to jako skutečnost? Je to falešná jistota.

Mozek si na tu konstrukci docela rychle zvyká.

Máme rádi své představy, toužíme mít svůj pevný bod,

vytváříme si přítomnost, žijem v optickém klamu.

Zdání něčeho stálého potřebujeme pro život,

pocit, že zvládnem vyřešit záhadu hlavolamu.

Žít v realitě umělé je bezpečné a praktické,

přestože jsme v ní v kontaktu pouze s obrazy svými.

Dává nám dojem bezpečí, vždyť se to zdá být logické:

svět kolem nás je skutečný, tak musíme být i my.

Věčnost nám jednou ukáže, že jsme si jenom lhali,

korálky našich iluzí do tmy se rozkutálí.

Jednoho dne jsem začal mít vážné pochybnosti

o svojí existenci, o tom, kdo vlastně jsem.

Tak na úřad jsem zašel, že tam se toho zhostí,

odhodlán plně projít formálním procesem.

Zkoušel jsem najít šéfa, toho, kdo to tu řídí,

na chodbách byl však nával, že sotva jsem se hnul,

a v čekárnách jsem spatřil desítky slepých lidí

s pořadovými čísly, co měla spousty nul.

Čekal jsem řadu týdnů, až na mě přijde řada,

už naději jsem ztrácel, byl téměř bez víry...

Otevřely se dveře a vyšla slečna mladá,

dostal jsem velkou složku s prázdnými papíry.

Jen razítko tam bylo a na konci slov pár:

že abstrakcí jsem pouze, co nemá žádný tvar.