Asi tak zhruba před rokem, když ráno venku svítalo,

a slunce už se chystalo zahřívat všechny strany,

tehdy jediným pohledem období zvláštní nastalo:

spatřil jsem těsně za oknem šedý mrak uplakaný.

Tiskl se na sklo zoufale, prosil mě, ať ho pustím dál,

já nechal jsem se přemluvit, ptal se ho, co si žádá.

Řekl, že má strach ze slunce, tak jsem se nad ním slitoval,

na stropě se mi usadil, sem tam z něj kapka padá.

Pokaždé, když je jasný den, teď příchod svůj mi oznámí,

a často mívá doprovod, pozve si kamarády.

Někdy tak na krok nevidím a vlhkost v bytě stoupá mi,

připadám si však méně sám a jsem rád, že jsou tady.

Už dlouhou řadu měsíců mám doma tyto scény,

tak nediv se, že občas jsem poněkud zamračený.