Dlouho jsem se marně snažil řešit jednu záhadu:

podivný mě šramot budil vždycky, když den začíná.

Musel jsem se do své skříně podívat až dozadu,

a zjistil jsem, že tam žije malých skřítků rodina.

Táta, máma a houf dětí, sotva jak prst velicí,

jakmile mě uviděli, v tvářích měli zděšení.

Rychle jsem je uklidňoval, že jsem člověk přející

a že jejich odhalením nic se pro mě nemění.

Počítat tak klidně mohou nadále s mou podporou.

Přes den o nich není slyšet, ožijí se setměním.

Skřítky jsem jen o jednu věc požádal pak s pokorou:

ať mě ráno neprobouzí neposedným rejděním.

Vyšli mi vstříc a já za to, že plní mou podmínku,

do skříně jim občas dávám malou noční svačinku.