Žijí s utkvělou představou, že o ně nikdo nestojí,

mají-li přijít na rande, zbytky odvahy poztrácí,

s předem napsaným rozsudkem zamknou se doma v pokoji,

tam sami sebe litují; jsou to citoví chcípáci.

Když na ně druzí nehledí, topí se ve svých představách,

daleko mají ke vztahům, o věčné lásce jen tak sní.

Zkoušet jim dodat odvahu je jak na stěnu házet hrách,

ve svém smutku si libují, jsou programově nešťastní.

Nejedná se jen o muže, to samé platí pro dámy,

touží si splnit krásné sny a vůli k tomu nemají.

Věří, že někde na světě skrývá se někdo neznámý,

naproti mu však nevyjdou, raději rovnou prohrají.

Z těch pout se těžko uvolní, jsou zajatci své slabosti,

a každý večer u stolu jen samotu svou pohostí.