Před několika lety přišel k nám člověk ze skla,

těžko by někdo hádal, kolik mu bylo let,

místo vlasů hrst střepů, jeho pleť byla lesklá

a prázdné oční důlky jen odrážely svět.

Byl na něj pohled směšný, jak v pokoji se motá,

o patro jazyk cinkal vždy, když chtěl promluvit,

a dotek jeho ruky byl chladný, bez života,

uvnitř v průhledném srdci neskrýval žádný cit.

Po bytě zkoušel chodit, přítomní se mu smáli,

když potom do zdi vrazil, všichni jsme strnuli.

Rozbil se na sto dílků, my nad ním zaplakali

a pak ty drobné střípky do pytle shrnuli.

Často na něho myslím a nemám v duši klid,

po večerech ho tajně zkouším zpět sestavit.