Jakmile svět utichne, lidé domů zapadnou,

peřinou se přikryjí a natáhnou budíka.

Starosti své odloží, horké hlavy vychladnou,

venku též klid nastane, všech se to však netýká.

Stromy totiž ožijí, nejdou ihned na kutě,

když se nikdo nedívá, z kořenů se vyzují.

Mají už dost toho, že přes den stojí nehnutě,

na honěnou hrají si a radostně tancují.

Dřív, než přijde svítání, prožijí ráj na zemi,

mohou plně projevit, co na světle skrývají.

Některé se přitisknou, obejmou se větvemi,

jiné na zem ulehnou, na hvězdy se dívají.

Ráno, když se z domovů lidé vylézt přinutí,

stromy stojí kolem zas důstojně a bez hnutí.