Má vlastní pohled na svět, co konvencím se vzpírá,

a ke vzpouře se snaží využít každou šanci.

Pokaždé, když je bouřka, tak okno otevírá,

jak vítr dovnitř vniká, záclony vyzve k tanci.

Déšť na pár chvilek smutek z neklidné duše smývá,

ona si vychutnává proud kapek velkolepý.

Za doprovodu hromu divokou píseň zpívá

a promáčené šaty na tělo se jí lepí.

Ten dotek mokré látky dlaň muže připomíná...

Do záclon zamotaná bezdůvodně se směje.

Jako v milostném aktu vstříc obloze se vzpíná,

je nekonečně šťastná a zapomíná, kde je.

V tom nadpozemském tanci nikdo jí nezabrání;

celý vesmír v tu chvíli bere ji do svých dlaní.