Za zavřenými dveřmi zvláštní svět rozkládá se,

něhou a iluzemi je zcela zaplněn.

Budoucí ženy jsou tam dnes uvězněné v čase,

z království tajných přání nechtějí ještě ven.

Jejich nejisté oči jsou medem zalepené,

prozradí pouze tomu, kdo překročit smí práh,

čeho se obávají a co je pro ně cenné,

svoje sny vystavují v plakátech na stěnách.

Srdce jim ještě chrání jejich plyšový azyl,

na dospělost se těší, přitom z ní mají strach.

Princ, který je má spasit, sem zatím nedorazil,

jen chvíli před usnutím mihne se v představách.

Každá z nich jednou projde krásnou bolestnou změnou,

až opustí svůj azyl, skrýš za růžovou stěnou...

Když v očích dívky poprvé je vidět záblesk ženy,

sama neví, co stalo se, jak by se měla chovat.

Je zmatená, že najednou má pohled roztoužený,

svět rozdělený na páry začíná objevovat.

Nastává pro ni divný čas, kdy myšlenkami létá

mezi školními úkoly a tajemstvími těla,

a dočkat už se nemůže, až bude plnoletá.

Kolem jsou všichni zoufalí, co puberta s ní dělá.

Srovnává se, když prohlíží katalog s modelkami,

ve snaze se jim přiblížit tajně se v jídle šidí.

Půjčí si módní doplňky z nočního stolku mámy,

v zrcadle chvíli ošklivku a chvíli hvězdu vidí.

Jednoho dne se nalíčí, nehty si nalakuje

a cítí se jak princezna, co vyšla z dračí sluje.

Jak první jarní den bývala, jako když vlaštovka přilétá,

docela nedávno před tebou oči jí nesměle zářily.

Proud času nedá se zastavit, jaro se přelije do léta,

najednou vidíš už jinou tvář, dívka je dívkou jen na chvíli.

Všechny jsou pod sluncem májovým dojemné, něžné a úžasné,

každá však chytí se do pasti, touží být co nejdřív dospělá.

Šťasten je ten, kdo je vnímat smí dříve, než to světlo vyhasne,

pak zbývá jen slzu potlačit, dívat se, co to s ní udělá.

Po prvních milostných setkáních úskok se naučí nejeden...

Slečna, co plaše se rozhlíží, rychle se převtělí do ženy.

Muž, který znával ji v šestnácti, cítí se tak trochu podveden,

velká část kouzla se vytratí, je zmaten z té její proměny.

Tu svěžest růže, co rozkvétá, většinou v každé čas zardousí.

Moudřejší z nich dívčí podobu jak svoji vlajku dál nesou si.

V tlumeném přítmí u postele září jen stolní lampa malá,

přesto si dívka rozechvělá jak na jevišti připadá.

Mnohokrát zval ji na návštěvu, dnes poprvé sem zavítala,

k tomu, kdo život prozářil jí a její srdce ovládá.

Ještě včera se červenala, že za ruku se s někým vede,

teď odhalí mu celé tělo, otevře tajné komnaty.

Váhavě šaty rozpínají její třesoucí prsty bledé,

za malou chvíli dovolí mu dotknout se ženské podstaty.

Krev ve spáncích jí rychle buší, s důvěrou jeho něhu vnímá,

stokrát si v duchu promítala, co by se mělo odehrát.

Byla jen snílkem rozevlátým, promění se mu před očima,

a z pramínku se řeka stane, když bude vedle něho spát.

Doposud žila ve svém světě, dnes je krajinou otevřenou,

přišla sem jako křehká panna, až odtud vyjde, bude ženou.

Slečna v kostýmku bílém po promenádě kráčí,

průzračnou horskou říčku svou chůzí připomíná,

a pohledy všech mužů sotva ji stíhat stačí…

Na ženy vždycky hledí, ona je ale jiná.

Na tváři žádný mejkap a pleť má bez poskvrnky,

z očí jí slunce svítí, na rtech má úsměv skrytý,

malá ňadra se houpou jako dvě mořské vlnky,

souměrné něžné tělo je pastí na pocity.

Běžný den v slavnost mění ta nadpozemská scéna,

a chlapi, kteří jindy dotěrní jsou jak vosy,

zasaženi teď mlčí, klekají na kolena,

za odpuštění hříchů kajícně v duchu prosí.

V novinách bude psáno, že přesně o desáté

kolem nás prošla věčnost v podobě téměř svaté…

Odlesky slunce na hladině nebo z růže okvětní plátek,

první kapky letního deště, šperky z černého achátu...

takové kouzlo pro mě mají hluboké oči Asiatek,

jsou jako něžné střípky noci, vidím v nich ženskou podstatu.

Jejich pohled je osvěžením, ať živě nebo na obrázku,

je jedno, jestli na mě hledí smutná žebračka v Bombaji,

naivní hodná Filipínka, věřící v požehnanou lásku,

nebo snad mladá Vietnamka, jedoucí pražskou tramvají.

Studánky plné tmavé vody tajemství v sobě ukrývají,

chci jejich půvab čerpat denně, hltat smutek i odvahu,

prožívat stále krásný pocit, kdy připadám si jako v ráji,

světlo, které z nich vyzařuje, mít neustále v dosahu.

Ty oči jsou jak diamanty, roztroušené po celé Zemi,

a každý další pohled do nich naplňuje mě závratěmi.

Topí se v informacích, chce jich mít pořád více,

krmí denně svůj rozum a neumí už snít.

Žije si v knižním světě, zná všechny definice,

jenom je nedokáže v životě použít.

Vztahů se stále bojí, neví, zda má mít děti,

nervózně odpovídá, že prý je času dost,

a pannou nedotčenou je ještě ve třiceti,

podvádí sama sebe, když tomu říká ctnost.

Možná ji doopravdy žene hlad po vědění,

přeje si stát se duchem, co vyhrál nad hmotou.

Možná jen touží najít úkryt a zapomnění

před strachem z reality a vnitřní samotou.

Umí vyřešit rovnice, hravě se s nimi potýká,

přesto jí všechno podstatné dál mezi prsty uniká.

Je krátce před půlnocí, ona se z města vrací,

vymetla tam pár barů, jenom čas zabíjela.

Neděle zvolna končí, a zítra zase v práci

prožije další ze dnů jinak, než kdysi chtěla.

Má rány z minulosti, dodnes je v duši hojí,

platila za své chyby, nikdy nebyla svatou.

Na chodbě ubytovny chvíli u okna stojí,

zapálí cigaretu, dnes asi padesátou.

Neví, co se životem, nechává dny, ať plynou,

mořem bezcílné nudy jak zbloudilá loď pluje.

Než do pokoje vejde, co sdílí s holkou jinou,

tak ve společné sprše potichu onanuje.

O jejích snech a přáních druzí se nedozvědí,

souzeno je jí zůstat v zajetí věčné šedi…

Když se vzbudí, chvilku trvá, než do sebe svět zas vstřebá,

ještě si pár minut leží, vzpomíná, co se jí zdálo.

K snídani pak připraví si šálek čaje, krajíc chleba,

je podzim a za oknem se slunce dosud neprobralo.

Horký čaj pomalu chladne, ona zatím sprchu dá si,

se svým tělem přivítá se, noc se stane minulostí,

ze šatníku vybere si podle zprávy o počasí,

oblékne se před zrcadlem, bez spěchu a bez starostí.

Z přehrávače potěší se oblíbenou melodií,

přemýšlí, co bude dělat, je jí dobře, usmívá se.

V celém bytě vládne ticho, žádný člověk nechybí jí,

naplno si vychutnává ráno v celé jeho kráse.

Ve chvíli, kdy s klidem v duši vynáší koš na odpadky,

od sousedů doléhá sem drsný zvuk manželské hádky...

V mrazivém dni si z květinářství přinesla dívka růže domů,

na parapet je zvenčí dala, bez soucitu a s chladným klidem.

Květiny k němu přimrzaly, lhostejně přihlížela tomu

a svědomí ji netrápilo – byla to její pomsta lidem.

Než za okno je položila, jejich trny jim otrhala,

za všechny podrazy a zrady i cesty, co jen do tmy vedou,

za muže, kteří ničili ji a kterých obětí se stala,

těch, co vždy myslí pouze na to, jak důvěřivou holku svedou.

Teploměr venku rychle klesal a ona u topení stála,

z naivky včera uplakané nelítostná teď byla žena.

Z toho, jak růže umírají, škodolibě se radovala,

vnímala jejich utrpení a cítila se spokojená.

Všichni muži jí ublížili, nyní ty růže trpí za ně.

Několik trnů nenápadně zapíchlo se do dívčí dlaně...

Uvnitř je vědomím, tělem je navenek,

lehce ti připevní na srdce závaží.

V mužích vždy vyvolá proud hříšných myšlenek,

však to, jak berou ji, vždycky ji uráží.

Po dlouhém bloudění zná svoji hodnotu,

konečně sama je se sebou smířená.

Nyní se naplno otvírá životu,

každého okouzlí ta její proměna.

V davu ji rozpozná jen člověk vnímavý,

zvláštní směs půvabu a vnitřní noblesy.

Hluboko v nitru svém stejně i ona ví,

že i ji na věčnost jednou smrt vezme si.

Nebe se rozevře, zvony se rozezní

a jenom vzpomínka nejasná zbyde z ní.

V špinavé řece denně se myla,

osudem bylo jí přisouzeno,

že vždycky navíc na světě byla,

dívka, co nikdy neměla jméno.

Bonbóny znala jen z vyprávění,

k životu že prý voda jí stačí,

slýchala často: jídlo dnes není,

nenašla sílu už ani k pláči.

Sirotkem pouhým brzy se stala,

svět se k ní stavěl jak k méněcenné.

K čemu je holka hubená, malá?

Nikdo si na ni víc nevzpomene.

Zmizely stopy po těle mladém.

V devíti letech zemřela hladem.

Sedává často v parku, když venku slunce svítí,

čte Camuse a Sartra a budhistické knihy.

Hluboko v nitru vnímá nesnesitelnost bytí,

hledá nejlepší návod, jak zbavit se té tíhy.

Okolo ní je hejno naprosto stejných lidí,

jsou jeden jako druhý, jak zboží naskládané

v obchodě do regálů a její oči vidí

ty obličeje prázdné a masky navždy dané.

Touží se od nich vzdálit, vyletět nad hladinu

a nekonvenční bytost ponořit do života.

Přitom už ale tuší v podvědomí svou vinu

za to, že jednou osud do klubíčka ji smotá.

Stojí na břehu mládí a vlny se k ní ženou,

chce však, dokud to půjde, mít duši otevřenou.

Má vlastní pohled na svět, co konvencím se vzpírá,

a ke vzpouře se snaží využít každou šanci.

Pokaždé, když je bouřka, tak okno otevírá,

jak vítr dovnitř vniká, záclony vyzve k tanci.

Déšť na pár chvilek smutek z neklidné duše smývá,

ona si vychutnává proud kapek velkolepý.

Za doprovodu hromu divokou píseň zpívá

a promáčené šaty na tělo se jí lepí.

Ten dotek mokré látky dlaň muže připomíná...

Do záclon zamotaná bezdůvodně se směje.

Jako v milostném aktu vstříc obloze se vzpíná,

je nekonečně šťastná a zapomíná, kde je.

V tom nadpozemském tanci nikdo jí nezabrání;

celý vesmír v tu chvíli bere ji do svých dlaní.

Nejdřív celkem běžné dětství měla,

však když přišla první perioda,

zděsilo ji, že z ní vycházela

místo krve pozlacená voda.

Brzy nato zezlátly jí vlasy,

po nich také další části těla.

Nastaly jí vážně zlaté časy,

lakovat si nehty nemusela.

Prožívala nová odhalení

toho, že se divné věci dějí.

Pochopila, že se v zlato mění,

musela se chránit před zloději.

Potřebným pak rozdala se celá,

neboť zlaté srdce v sobě měla.

Životem jde klopýtavě, na rány už zvykla si,

ví, jak na to, když jí dojde optimismu zásoba.

Dokáže si slunce najít i ve špatném počasí,

má dost zvláštní kamarádku, která se jí podobá.

Postaví se před zrcadlo, chvíli se v něm prohlíží,

čeká, až ten obraz její začne si s ní povídat.

Se svým smutkem svěřuje se a s výčtem svých potíží,

s pokorou pak požádá ho, zda jí může radu dát.

Zeptá se, co má si počít s momentální depresí,

probere s ním mezi muži nejnovější objevy...

Povídáním s někým blízkým náladu vždy zvedne si,

nemusí se ve všem shodnout, přesto se jí uleví.

Má s tou druhou ze zrcadla stejně v zimě jak v létě

jistotu, že vlastně není nikdy sama na světě.

Sedí dívka v čínském fast foodu na Smíchově v centru obchodním,

málem nohy na stůl dala si, nedělá si žádné násilí,

na sobě má černé kalhoty, černé tričko, zřejmě nic pod ním,

lidi kolem zkoumá pohledem, jako by jí všichni patřili.

Na tácu si jídlo přináší, zkušeně pak jí ho hůlkami,

natolik se chová výstředně, že budí všech mužů pozornost.

Sem tam zvedne oči od jídla a výrazem tváře oznámí:

kašlu na to, co si myslíte, já mám totiž už všech lidí dost.

Občas spatří pohrdavou tvář u těch, co okolo prochází,

nijak jí to ale nevadí, to jí jen chuť k jídlu dodává.

Má své vnitřní hradby zpevněné a těžko ji někdo rozhází,

protože už dávno zvykla si, že ona je ta, co vyhrává.

Nasadí si výraz posměšný, když nádobí nese pryč prázdné,

prostředníček mužům ukáže a na ženy jazyk vyplázne.

Měsíc z nebe dolů shlíží, vidí lidi klidně spící,

některým však podvědomě jejich spánek naruší.

K vidění jsou potom scény nadpozemsky působící:

krajem kráčí somnambula, kam, to vůbec netuší.

Na sobě jen úbor noční, sama jde přes pole, lesy,

její vůle v klidu spí si, směr je dílem náhody.

Mezi stromy prokličkuje a dravci ji nevyděsí,

krajem kráčí somnambula a má respekt přírody.

Zastavit ji v chůzi může jen obloha zatažená,

jinak luna rozzářená rozhodne, kam dojde až

mladá žena ve svém transu, bezbranná a bezejmenná…

Krajem kráčí somnambula a noc nad ní drží stráž.

Když po nočním putování vědomí se dostaví,

prochladlá a unavená slunci svou tvář nastaví.

Je tichá, téměř nenápadná, nikdo se za ní neohlíží,

většina lidí, které míjí, všimne si jí jen na chvíli,

přesto ta dívka tmavovlasá do paměti se tajně vplíží

a kompas, který v sobě máme, směrem k srdci nám vychýlí.

Vnímaví muži pocit mají, že už ji někdy předtím znali,

možná ve snu, co zapomněli, možná v životech minulých...

Vycítili to okamžitě, hned jak se na ni podívali,

vyslovit ale nedokážou, co všechno vyvolává v nich.

Stačí jí pohled jejích očí, jen málokdo ji mluvit slyší,

aby jí někdo porozuměl, překročit musí vlastní práh.

Je jako píseň, která zazní a pak se její tóny ztiší,

plyne jak voda mezi břehy, zůstává v našich myšlenkách.

Ten, kdo ji přijme do své duše, pochopí, že svět, který znal,

je plný jemné krásy skryté a mnohem hlubší, než se zdál.

Je polapená v proudu času dívka do sebe uzavřená,

sama jak měsíc na obloze sedí v zahradní restauraci.

Na svět se dívá bez emocí, lhostejná jsou jí všechna jména,

hodinu pije sklenku vína, je chudá, tak moc neutrácí.

Protože se jí občas líbí pózovat jen pro sebe samou,

tak trochu jako dekoraci zapálila si cigaretu.

Po chvíli bavit přestane ji dál hrát si na to, že je dámou,

se zjevným vnitřním potěšením nastaví půvabnou tvář létu.

Dívám se na ni zaujatě, u vedlejšího sedím stolu,

silou paprsků rentgenových mé pohledy se do ní vpíjí.

Jakmile potom rozhlédne se, já rychle sklopím hlavu dolů

v panice, aby nezjistila, že rád bych k sobě přitiskl ji.

Když se pak naše oči střetnou, netváří se už přezíravě

a nenápadně usměje se, jako kdyby mi četla v hlavě.

Když za oknem slunce jako med na obloze tiše roztává,

snídá dívka ve dvou u stolu, bez toho se cítí ztracená.

Každý večer muže hledá si, co s ní do svítání zůstává,

někteří se zdrží na pár dní, jindy jsou to lásky bez jména.

Bere všechny, nijak neřeší, zda jsou prudcí nebo nesmělí,

důležitá je jen jedna věc: že s ní potom ráno snídají.

Jako relikvii uctívá důlek, který zůstal v posteli,

nic jiného tady nezbývá z těl, která se u ní střídají.

Jakmile se s hostem rozloučí, celý den v kuchyni ponechá

odstrčenou židli od stolu, nedopitou kávu v hrníčku.

Zasněně pak hledí před sebe, vzpomíná a nikam nespěchá,

aby v ní ten pocit přetrval, romantickou pouští písničku.

Zástupy už mužů poznala, ještě nikdy se však nestalo,

že by někdo z jejích milenců zatoužil s ní zůstat nastálo.

To, že vůbec nepromluví, osud jí dal do vínku;

zjistila, že místo slov jí pouhý úsměv postačí.

Svou reakcí často mile překvapila maminku,

řečí prstů naznačila: víš, já nikdy nepláči.

Když se jednou sama doma na starý film dívala,

někoho tam objevila, kdo se jí hned vzorem stal.

Spřízněnou v něm duši našla a sebe v něm poznala,

navenek byl něžným klaunem, uvnitř se jí podobal.

Paruku měl kudrnatou a Harpo mu říkali,

dělal samé skopičiny, beze slov se obešel.

Zdálo se jí, že na dálku na sebe se usmáli

a svůj pohled spiklenecký jako by jen pro ni měl.

O to více dívka němá svět si nyní užívá,

napůl anděl, napůl smíšek, křehká, vtipná, bláznivá...

Když všichni upadnou do půlnočního snění,

a z města stane se jen stínů šachovnice,

tak dívka naproti svůj klidný spánek mění,

v pyžamu zamíří nad domy, nad ulice.

Po střechách putuje bosá, křehká a bledá,

chvíli to vypadá, jako by z páry byla.

V duši mě zamrazí, když rovnováhu hledá,

nikdy však, co ji znám, dolů se nezřítila.

Já z okna v podkroví pravidelně ji vídám,

srdce se v hrudi mé přitom vždy rozezvoní.

Ráno pak za světla na střechy sám se vydám,

pokaždé naleznu tam stopy v prachu po ní.

Dál nemám jistotu o dívce pod hvězdami,

jestli je skutečná anebo se jen zdá mi...

Jsi podobná medúze, průhledná a bez tváře,

plaveš jen tak v moři dnů, kam tě vlny ponesou.

Střídáš párkrát do roka peřiny i polštáře

v postelích svých milenců, vždycky s novou adresou.

Bez výčitek svědomí píšeš svoje dějiny,

vždy to bývá nový pán, s kým se vedeš za ruce.

Na pichlavé poznámky hodíš pohled nevinný,

víš však, že vztah vyměníš, ještě když je v záruce.

Každého si omotáš kolem prstu bez dřiny,

přestože jsi beztvará, pro muže jsi lákavá.

Chtějí tě mít pro sebe, vzdávají se rodiny,

kvůli tobě věší se, klidnou tě to nechává.

Nechají se omámit, pozdě se jim rozsvítí,

skončí sami na břehu, požahaní, rozbití.

Nosí staré černé hadry, našla si je v sekáči,

na hlavě má umaštěnou tmavovlasou ofinu.

Lidem spíše vyhýbá se, obvykle ji vytáčí,

denní světlo nemá ráda, schovává se ve stínu.

Žije čistě ze dne na den, prostě jen tak fláká se,

je jí celkem ukradené, že svůj život promarní.

Ptají se jí, kdy se změní, že prý už je na čase...

Když jim na to odpovídá, volí slova vulgární.

Pravidla, ta se jí hnusí, s morálkou si zahrává,

zdá se jí, že všichni hrají píseň stokrát ohranou.

Energii v sobě skrývá, najevo ji nedává,

netečnost je jejím štěstím, ale také obranou.

Setká-li se s realitou, pryč se od ní otáčí

směrem do vlastního světa, kde si sama vystačí.

Má chlapec dívku rád z protější vesnice

za řekou, jejíž proud silný je víc než dost.

K sobě ji přitisknout přál by si velice,

nikde však přes vodu nevede žádný most.

Vidí jí do tváře, ví, jak je spanilá,

mohl by přeplavat, z toho má ale strach.

Ač dívka polibky přes řeku posílá,

dotknout se může jí jen ve svých představách.

Ona si jako on přeje být rovněž s ním,

navzdory osudu naplnit jejich cit.

Jednou tak přijde tam v závoji svatebním,

gestem mu ukáže, že si ho touží vzít.

Smutek ho přepadne, špatně to pochopí,

do řeky vrhne se a v ní se utopí.

K moři vždy ráno tichá dívka chodí,

celý den potom na obzor dívá se.

Věří, že spatří obrysy té lodi,

s níž se má milý navrátit po čase.

Vlny jí denně nohy omývají,

s večerem opět zaniká naděje.

O milém v noci hezké sny se zdají,

tělo však pouze peřina zahřeje.

Že bude čekat, tenkrát slib mu dala,

na ten den v duši vzpomínky vybledly.

Milého loď snad kdesi ztroskotala

a jeho dávno ryby už pojedly.

Touhy noc mění z něžných vždy na marné,

v zálivu dívka zármutkem zestárne...

Stejnou linkou jezdí časně ráno,

netečná je, před sebe se dívá.

Spojit zrak s ní nebývá mi přáno,

s dívkou, co se nikdy neusmívá.

V očích září jí pár drahokamů,

ve tváři má indiánské rysy,

dlouho už si nad tím hlavu lámu,

zda je sama nebo zda je čísi.

Ponořená ve svém vlastním světě,

ukazuje, že je prostě jiná.

Bez výjimky v zimě jako v létě

mramorovou sochu připomíná.

Nejspíš se mi zjistit nepodaří,

co se skrývá za tou zvláštní tváří...

To, že nemá žádnu cenu, myslela si odjakživa,

na svou tvář se nedívala, odmítala svoji duši.

Mezi lidi nechodila, byla už jen napůl živá,

úzkostně se vyhýbala všemu, co klid její ruší.

Vždy, když přišla z kanceláře, kocourovi najíst dala,

partnera si nehledala a neměla žádné plány.

Sama vždycky usínala, lásku nikdy nepoznala,

smířená s tím, že ji stejně čeká osud staré panny.

Když jí občas smutno bylo, slzy v očích potlačila,

neuměla v sobě přijmout ani svoje vlastní city.

Lidé jednou zapomenou, že tu vůbec někdy žila,

pohřbí navždy písky času potenciál uvnitř skrytý...

Byla svojí zajatkyní, dobrovolným vězněm v cele,

malým střípkem galaxie, skrytým v drobném dívčím těle.

Na tu dobu rád vždy vzpomínal, kdy s ní prožil krásných týdnů pár,

připadal si jako světa král, ochutnat když dala mu svůj klín.

Na chvíli mu život změnila, byla pro něj od osudu dar,

do snů mu pak občas vstoupila dívka s vlasy jako z pavučin.

Před zrcadlem s něhou po ránu ty vlasy jí vždycky česával...

Tak, jak k tomu někdy dochází, zanedlouho rozdělil je čas.

V duchu viděl to, co udělá, pokud by mu osud šanci dal:

na kolenou před ní poklekne, až snad jednou uvidí ji zas.

Pak ji spatřil za čtyřicet let, on ji poznal, ona jeho ne,

měla vlasy stříbrem protkané, hleděl na ni, po těle se chvěl.

Směrem k ní však netroufl si jít, cítil, že má nohy svázané,

nemohl dál pohled na ni snést, kráčel pryč a slzy v očích měl.

Vlasy, kterými se probíral, chtěl by ale ještě pohladit,

než je věčnost navždy rozfouká stejně jako kdysi jejich cit.

Cítíš v sobě lásku nezměrnou, kterou ale nemáš komu dát,

na kolenou klečíš v modlitbách, v duchu kladeš růže na oltář.

Každé ráno vstáváš s naději, že tu dívku potkáš dneska snad,

ona se ti zatím vyhýbá, ve snách pouze vídáš její tvář.

Zvíře v tobě zvolna usíná, zkrocené tou krásou úchvatnou,

od které tě jednou provždycky odděluje pomyslná mříž.

Jako bys jel krásnou krajinou, jízdenku měl ale neplatnou;

navždy bude nesplněným snem dívka, kterou nikdy nespatříš.

Stále hloub se v sobě propadáš, do tmy voláš "kde jsi?" z plných plic,

v odpověď jen tichu nasloucháš, vesmír tvoji touhu nevnímá.

Kdybys všechno zlato světa měl, bez ní jako kdybys neměl nic,

dál tě ale k slzám každý den nepřítomností svou dojímá.

Není to jen krásná představa, to, že někde žije, dávno víš,

možná, že ji denně potkáváš, kdo to je, však nikdy nezjistíš.