Sedává často v parku, když venku slunce svítí,

čte Camuse a Sartra a budhistické knihy.

Hluboko v nitru vnímá nesnesitelnost bytí,

hledá nejlepší návod, jak zbavit se té tíhy.

Okolo ní je hejno naprosto stejných lidí,

jsou jeden jako druhý, jak zboží naskládané

v obchodě do regálů a její oči vidí

ty obličeje prázdné a masky navždy dané.

Touží se od nich vzdálit, vyletět nad hladinu

a nekonvenční bytost ponořit do života.

Přitom už ale tuší v podvědomí svou vinu

za to, že jednou osud do klubíčka ji smotá.

Stojí na břehu mládí a vlny se k ní ženou,

chce však, dokud to půjde, mít duši otevřenou.